Zobáky

Ptačí zobáky zaujaly už zakladatele evoluční teorie Charlese Darwina. Jeho studium zobáků u pěnkavovitých ptáků na souostroví Galapágy bylo impulsem pro sepsání slavného díla O původu druhů. Pro ptáky je zobák hlavním nástrojem k získávání potravy, a proto je tolik různých zobáků, kolik je různých potravních specializací. Zaujalo mě třeba tohle čtení o tvarech zobáků. Zároveň je mezi ptáky taková různorodost v tom, čím vším se živí, že i s tím jsem chtěla děti seznámit. Vybrala jsem tedy několik výrazných a známých druhů a pokusila se napodobit jejich potravu a zobáky tím, co bylo zrovna doma po ruce. Při hledání obrázků jsem narazila na stejný projekt, takže jsem měla nakonec i konkrétní vodítko.

Nejdřív jsem děti nechala, aby si vyzkoušely bez rukou jen za pomoci vlastního "zobáčku" vyzobat z talíře rozinky. Podezřívám je, že používali hlavně jazyk, takže po rozinkách se jen zaprášilo.

Začali jsme kosem, který tahá ze země žížaly a larvy. Zobák proto potřebuje špičatý a silný. Posloužily oblíbené kukuřičné křupky zahrabané do drobných jahelných vloček, a jako kosí zobák dřevěné kuchyňské kleště. To mělo opravdu velký úspěch a děti spořádaly křupky úplně všechny.

Druhý na řadě byl strakapoud, což byl pro děti neznámý název. Datla znaly, ale strakapoud byl novinka. Místo larev z kmene stromu vyzobávaly děti pinzetou slunečnicová semínka z domácí modelíny, která zbyla od výroby vajíček. Nebyl to úplně šťastný nápad, protože semínka se k modelíně dost lepila. Pěnová aranžovací hmota nebo možná kus polystyrenu by posloužil líp. Ale děti bojovaly statečně, i když modelína byla hodně slaná a nikdo neměl moc chuť si semínek vydolovat víc.

Spousta ptáků louská tvrdá semínka a zobák potřebují mít pevný a silný, zkrátka jako louskáček na ořechy. Když jsem byla malá, mívali jsme doma jeden takový, byl to dřevěný papoušek vzdáleně podobný tomuhle. Papouška jsme si také vybrali za vzor, ony i ty sikovky, kterými děti louskaly, vlastně vypadají jak papoušek. Ale není nutné chodit za takovou exotikou, tvrdá semena umí louskat i obyčejný vrabec nebo hýl.

Abychom si přiblížili také vodní ptáky, zkusily děti lovit cedníkem jako kachním zobákem kousky mrkve plovoucí ve vodě.

Když jsem doma procházela naše žalostné zásoby pinzet, našla jsem jedinou pevnou, kterou bylo možné použít na datlí vyzobávání. Ty zbývající entomologické jsou tak měkké, že jsem si hned vzpomněla na měkkozobé ptáky. Holuba děti bezpečně poznaly a zobat kukuřičné lupínky a jahelné pukance by vydržely dlouho.

Chvilku jsme si povídali o dravcích, byla jsem překvapená, kolik různých druhů některé děti znají. Obrázek orla hodujícího na kořisti na děti dost zapůsobil, přemýšlely hned, které zvíře asi orel ulovil. Srdnatě pak cupovaly orlími štípačkami masité rohlíky a housky.

A na závěr, abychom všechnu nazobanou a nalovenou potravu trochu zavlažili, jsme si zahráli na kolibříky sající sladký nektar. Litrový džus zmizel během minuty :-)

 

Kukačky a vlaštovky

Když jsme minule vyráběli hnízda, chtěla jsem dětem povědět něco o hnízdním parazitizmu. Ještě že máme doma velkou zásobu barevných víček od pet lahví a batole, které mi v pravý čas připomnělo, kam sáhnout. A když už jsem myslela na kukačku, vzpomněla jsem si i na půvabnou knížku Františka Skály Čimčarara, čim, čim. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli ji skutečně napsal TEN František Skála, nebo je to jen shoda jmen. Patřila každopádně mezi mé i Klárčiny oblíbené, a básničkové popěvky opravdu krásně imitují melodii jednotlivých ptačích druhů. Tak jsem si přibalila a s dětmi jsme si ji celou přečetli.

Potom jsem rozmístila ptačí hnízda - tácky - s různě barevnými víčky a děti jako kukačky měly snášet svá vajíčka, tak, aby měla stejnou barvu a původní majitel hnízda je nepoznal. Princip se mi ale nejspíš úplně vysvětlit nepodařilo, protože děti hnízděčka přenášely nebo se snažily na vejcích sedět. Ale barvy už rozhodně umějí všichni bezpečně, žádná kukačka to nespletla.

A abychom ještě trochu využili venkovní možnosti rozletu, poskládali jsme si jednoduché papírové vlaštovky - šipky. Kdybychom nemuseli zpátky do školky, tak nejspíš pořád ještě házíme ze zídky dolů...

Zdroj: http://www.ckrumlov.cz/

Hnízda

Marjánčino hnízdo

Chtěla jsem dětem ukázat, jak rozmanitá můžou být ptačí hnízda i ptačí vejce. A protože zrovna žádnou domácí sbírku vajec nemáme, sáhla jsem v knihovně po bohatě ilustrované knížce Ptáci. Kromě mnoha druhů vajíček i hnízd tam byly i krásné fotky líhnutí minutu po minutě, a také postupného opeřování holátek v hnízdě.
A právě hnízdečka jsem zkusila s dětmi vyrobit. V lese plném různých stromů a rozmanitých materiálů by určitě šlo udělat skoro opravdová hnízda. My jsme se museli spokojit s parkem, kde bylo navíc čerstvě posekáno, takže materiálu nebylo moc. Připravila jsem děrovaná kolečka z pěnovky, aby si děti do dírek prostrkaly a propletly, co bude po ruce. No, moc toho opravdu nebylo, takže většina hnízd byla z pampelišek.
Do hotových hnízdeček jsme pak dodělali vyjíčka z domácí modelíny. Měla jsem základní bílou a do ní děti míchaly barevné kousky, podle vajíček, která jsme si předtím prohlédli v knížce. Byla jsem překvapená, jak dlouho děti u výroby vajíček vydržely, a teké kolik dinosauřích se mezi nimi nakonec objevilo.  

Klárčino (vzadu) a moje (vepředu). Klárka byla tentokrát doma s výronem kotníku. Takže si hnízdo vyrobila rozstříháním suché kytice od mých narozenin. Koneckonců, i ptáci berou, co je zrovna po ruce. Nebo po zobáku?

Vajíčko

Ťuky, ťuky!
Kdo to ťuká? Že by někdo na vrátka?
To slepičce z vajíček vylíhla se kuřátka!
"Pí-pi, pí-pi," pípají, křidýlkama mávají a těší se světu.
Vždyť je zima dávno pryč a jaro už je tu! 

Není možné se na jaře vyhnout tématu vajíček. A když už, tak jsem se rozhodla je s dětmi prozkoumat pěkně zblízka a podrobně. I když naše předvelikonoční domácí zásoby byly značné, na každého by se nedostalo, takže jsem od každé varianty připravila jen dvě vajíčka.
Nejdřív jsme srovnávali vajíčko syrové a vajíčko vařené. Na první pohled to poznat nebylo, ale už v ruce děti poznaly rozdíl - syrové bylo studené z lednice, vařené ještě trochu vlažné. Dalsí rozdíl byl poznat, když se vajíčko roztočilo. Syrové se jen kymácelo, uvařené naopak krásně rotovalo. V knize o ptácích jsem se dozvěděla, že třeba vejce albatrosů mají tak uzpůsobený tvar, aby se vajíčko při náhodném nárazu vždycky jen zhouplo na stejném místě. Protože albatros i jiní mořští ptáci kladou vejce na úzké skalní římsy, tak aby se jim vajíčka nerozkutálela a nerozbila.
Dalším krokem ke zkoumání vajíčka byl samozřejmě pohled pod skořápku. Syrová vajíčka jsme si prohlédli ve sklenici. Děti nejvíc fascinovalo míchání celého obsahu, takže za chvíli jsme měli žloutkovou pěnu. Zkoumání vařeného vajíčka jsme zase spojili s ochutnávkou, zaprášilo se po něm během chvilky.
Jako zlatý hřeb zkoumání jsem připravila "nahatá vajíčka". Bohužel, opět jen dvě. Jedno cestou naprasklo, takže jsem ho dětem nemohla pořádně ukázat. Druhé jsem dala kolovat, ale hned u prvního byla touha experimentovat a házet z výšky tak nepřekonatelná, že vajíčko nevydrželo. Pravda, v octu jsem ho měla slabých 20 hodin, možná by potřebovalo víc času. A navíc to bylo bílé vajíčko z Nizozemska, poctivé české hnědé by určitě bylo trvanlivější:-) Ale bílému zase určitě rychleji zmizela skořápka. Přišlo mi zajímavé i samotné pozorování toho, jak se skořápka postupně rozpouští. Na obou koncích vajíčka bylo vidět, jak je o dost silnější a drží mnohem déle pevná.
Stejným postupem se dá z vařeného vajíčka udělat hopík. Ale to už jsme nezkoušeli, i když věřím, že děti by to bavilo moc. A od kamarádky jsem dostala tip ještě na chůzi po vajíčkách.
My jsme s dětmi ještě nakonec vyrobili slepované vajíčko, kde bylo vše, co jsme prozkoumali: skořápka, blanka, bílek a žloutek.

Jedlé kořínky

Protože jsme opět mohli ven, prozkoumali jsme zblízka několik rostlinek, které děti s velkým nadšením nosily ukázat. Už na první pohled byl vidět rozdíl mezi jednotlivými druhy - trávy mají kořeny rozvětvené, pampeliška zase jeden silný kulovitý. Na můj dotaz, jestli děti někdy kořínky jedly, nikdo neodpověděl souhlasně. Zato všechny to chtěly zkusit. A když jsem "kořínky" vytáhla, nadšeně se vrhly na ochutnávání. Překvapilo mě, s jakou chutí se pustily nejen do mrkve, ale i do petržele. Zato zázvor, ač na malé plátky, moc velký úspěch nesklidil. Na vzniklé grimasy jsem bohužel foťák připravený neměla.
S kořínky i kořeny se samozřejmě dá hodně experimentovat, nejvíc asi s těmi mrkvovými. Já jsem chtěla dětem ukázet, že z kořenu může začít znovu růst původní rostlinka, což se obvykle dělá na tálíři s hlínou, vatou nebo pískem. Mně samotnou ale zajímalo, jestli kořen nezačne po namočení pouštět další malé postranní kořínky, a navíc talířek by asi  děti těžko domů donesly. Proto jsme ukrojené vršky kořenů napíchali na párátka, dali do průhledných zkumavek a zalili vodou. Tahle zkumavková varianta začala docela rychle plesnivět, tak nevím, jestli by to na talířku bylo podobné. Každopádně by mě zajímalo, jestli někomu vyrostl zázvor, nám tedy ne :-)

Jarní pučení

Jaro vtrhlo do města tak prudce, že už je z něj skoro léto. A tak jsme vyrazili po zimní odmlce zase do parku, prozkoumat, co kde pučí a bují. Nadšení dětí je obrovské, nosí mi ukázat květinky, kořínky, listy, kameny, bahno, kůru, klacíky... A já jsem jim tentokrát přinesla několik rašících větviček z různých stromů. Pupeny jsme pořádně rozebrali a prohlédli, obzvlášť zaujal rozkvetlý javor. Největší úspěch měly ale jírovce, které v parku rostou. Na těch nejnižších větvích si děti mohly samy osahat lepkavé rozevřené pupeny a prohlédnout si stvoření, která z nich vykukovala.

Zdroj: http://imgcdn.geocaching.com/

Od semínka... k semínku :-)

Z fazolek byly děti nadšené, tak jsem je ještě nechtěla hned opustit. A protože v CD skleníčku se na ně nedalo sáhnout, přichystala jsem si tentokrát ohmatávací a zkoumací objekty. Nejdřív si děti prohlédly suché tvrdé fazole, mohly do nich zkusit kousnout, rýpnou nehtem, očuchat je. Potom jsem jim dala fazole, které byly den namočené ve vodě. Děti hned porovnávaly, jak jsou ty druhé větší, měkčí, jde jim sloupnout slupka a dají se rozkousat a SNÍST :-) Zdá se, že chuť je neoblíbenější smysl. Nakonec každý dostal v malé zkumavce jednu týden starou klíčící fazolku, kterou si někteří prohlédli opravdu důkladně a rozložili ji na prvosoučástky, jiní si ji schovali na doma.
Původně jsem myslela, že se pokusíme fazolky poskládat podle velikosti jako předstupeň k životnímu cyklu, nakonec si byly ale tak podobné, že to moc nešlo. Životní cyklus fazole jsem pro děti připravila vytištěný černobílý a k tomu stejné obrázky barevné na přiřazení. Zapomněla jsem ty barevné doma vystříhat a vzpomněla si na to na poslední chvíli, kdy už nebylo dost času. A v tu chvíli mě napadlo, že děti přece mohou stříhat samy, jenom jsem jim z A4 nastříhala pruhy, které pak už většina dětí zvládla samostatně rozstříhat.

Jinak s fazolemi bychom si asi mohli hrát do nekonečna. Už jenom třeba třídění těch nepřeberných druhů a barev, počítání, nebo třeba lovení pokladů v míse plné fazolek - taky se v nich tak rádi probíráte? Tak proč se v nich třeba někdy nevykoupat? Anebo si jen tak stavět...

Zdroj: http://3.bp.blogspot.com/