Snad ani není nutné přidávat žádné vysvětlivky :-)
úterý 24. prosince 2013
sobota 21. prosince 2013
Medvědí...spánek!
Poslední kroužek před Vánoci měl završit lesní téma a dlouho jsem si nevěděla rady. Nakonec jsem se rozhodla navázat na mravence a veverku jedním z největších obyvatel lesa - medvědem. Našla jsem moc krásný pracovní list popisující, co dělají medvědi ve čtyřech ročních obdobích. Toho jsem se s dětmi držela - nejprve jsme vylezli z jeskyně a pořádně se protáhli, potom se děti učily lovit pstruha - chňapaly po něm z břehu řeky. Na podzim si pak musely naplnit bříška lesními plody - na jeřabiny ale dosáhl jen ten, kdo se pořádně odrazil. A nakonec jsme společně zalezli k zimnímu spánku do pelechu, ale spát se tam tedy v tom hihňání moc nedalo. Tak jsem ještě chvíli předstírala spící medvědici a děti měly chodit potichoučku okolo, abych je nezaslechla. No nakonec z toho bylo zase velké chechtání :-) už se zkrátka nemohly dočkat rodičů a vánoční besídky. A já se můžu až do ledna uložit k zimnímu spánku...
 |
| Zdroj: http://monkeyworks.files.wordpress.com/2011/10/hibernation.jpg |
sobota 7. prosince 2013
Veverky
Prosinec - světla a času mnohem míň, než bych si přála. A zrovna ve středu se mi zadařilo, že musím přepínat během jízdy ze Suchdola na Žižkov mezi statistikou pro vysokoškoláky a přírodou pro předškoláky. Kupodivu to docela jde a s veverkami se nám to napůl improvizovaně pěkně povedlo. Veverka totiž leccos umí. Na to, jak je malá, dokáže skočit 3-4 m daleko z větve na větev. Tak jsme si to skákání hned s dětmi vyzkoušeli. Pak jsem zkusila na příkladu veverky dětem ukázat vazby mezi jednotlivými organismy. Zavrhla jsem nějaké složité potravní sítě a jednoduše jsme kolem obrázku veverky postupně vytvořili "hnízdo" lepením obrázků různých materiálů (listy, mech, tráva, kůra...), pak přišla na řadu "spižírna" kterou jsme zaplnili oříšky, šiškami, houbami, žaludy, dokonce tam byla i vajíčka. A možná nejvíc děti zaujali "nepřátelé", dravci a šelmy, kterým veverka slouží za potravu - liška, kuna, jestřáb, výr. Tentokrát děti moc sami netvořily, jen lepili obrázky na společný velký papír a spíš jsme si povídali. I tak jsem ale měla dojem, že je to dost bavilo. Největší úspěch ale měla oříšková schovávačka. Každý dostal 3 oříšky a měl je schovat do nějaké tajné "spižírny". Já jsem pak hledala podle napovídání, ale většina veverek se spolčila a ukryla své poklady hromadně do stanu. No a až bude času víc, zkusím tuhle báječně jednoduchou veverčí vystřihovánku. Pro tentokrát jsem rozdala jen omalovánky.
středa 27. listopadu 2013
Mravenci
Mravenci jsou fascinující. Při pátrání po inspiraci jsem například zjistila, že některým druhům je vidět až do žaludku. Opravdu, mají ho v zadečku! Kdysi jsem taky viděla krásný dokument o nejrůznějších druzích mravenců. V hlavě mi utkvěl nějaký velký druh z Afriky či Austrálie, který měl některé jedince vyčleněné jako zásobárny. Ti byli přichyceni někde v podzemních komůrkách a ostatní dělníci je neustále krmili. V zadečcích zásobních mravenců se ukládala sladká tekutina a domorodci je baštili jako bonbóny. Mravenci jsou taky pro nás lidi ohromně přitažliví jako sociální hmyz. Jejich chování, společenské uspořádání a komunikace lákají k podrobnému studiu, rozsáhlým experimentům i k natočení celovečerních dokumentů.
Znovu a znovu mě mrzí, že nemám s dětmi víc prostoru a času, aby se dala dělat soustavnější práce. Taková mravenčí farma si o to vyloženě říká. A pak, co bych měla vybrat jako to zásadní, co dětem o mravencích sdělit? Že mají šest nohou? Že čichají tykadly? Jak vypadá jejich životní cyklus? Jak dokážou být silní? Jak jsou různorodí? Jakou funkci mohou v lesním prostředí plnit? Jak pronikavě čpí kyselina mravenčí, když necháme na chvíli kapesník položený na mraveništi? Že si umí pěstovat vlastní jídlo a chovat dojné mšice? Že jejich nepozornost ztrestá larva mravkolva? Zkrátka o mravencích se toho dá povídat opravdu hodně. Což ostatně věděl i Ondřej Sekora.
Nejjednodušší by snad bylo si prostě pořídit nějaké to antquarium a s dětmi ho ve školce pozorovat. Jen kdybych vše nevymýšlela tak na poslední chvíli. Nejsem si jistá, jestli v listopadu nějaké větší množství mravenců dokážu pochytat, ani nevím, jak dlouho jim trvá antquarium zabydlet, aby se pěkně dali pozorovat. Nicméně mravenci jsou nejenom lesní, takže se k tomu budu moct třeba vrátit na jaře v jiném tématu.
Překvapilo mě, že když člověk začne pátrat na internetu po obrázcích mravenišť, nejlépe se dozví, jakými způsoby mravence zlikvidovat. Až mi z některých těch obrázků bylo úzko, stejně jako z těch sousoší vzniklých vědeckými experimenty, kdy se dovnitř do mraveniště začne lít horký vosk, olovo či jiná hmota, která pak zatvrdne a dá se vypreparovat.
Docela pěkně a jednoduše vypadá výroba mravenčí kupy z kartonu. Nejrůznějšího lepení jsme už ale dělali dost, tak abych se neopakovala, rozhodla jsem se nakonec vyzkoušet mravence 3D. Klárka například v letní přírodovědné školce vyráběla mravence z papírových obalů od vajíček. Podobných návodů je na internetu mračna, ale zdaleka ne všechnyy drží správně mravenčí anatomii - všechny tři páry nohou by totiž měly vycházet z hrudi a to se zřejmě ne vždy podaří. Nicméně některé invenční matky k tomu dokážou skládat i naučné písně:-) Zapřemýšlím, zda si ji nepřeložit do češtiny...
Populární jsou i nejrůznější mravencotvaré jedlé dobroty, mezi kterými vévodí mravenci z marshmallows. Sladkosti se mi do školky tahat nechtělo, ale naštěstí máme doma batolátko a k tomu neodmyslitelně patří - křupky! Když jsem zjistila, že jich máme doma nejméně pět různých tvarů a velikostí, začala jsem si hrát. Že bych ten životní cyklus nakonec dala dohromady celý křupavý? Jen čím lepším je spojovat než párátky? A jak přilepit oči? No ale pak jsem se včas zarazila a připomněla si své heslo: jednodušeji než jednoduše. Představila jsem si jak kmitám mezi 10 dětmi abych jim vysvětlila, kde kolik čeho připíchnout, ohnout, přeříznout, zlomit... A tak uzrála myšlenka dát dohromady fotonávod. S díky jsem odmítla pomoc muže, přípravu že zvládnu v klidu sama. No, trochu špatně se fotí, když chce mít člověk zároveň obě ruce na fotce... Ale zvítězila jsem a návod byl na světě. Na výrobu je potřeba jedna kulatá a jedna podlouhlá křupka, 7 párátek oboustranně špičatých a 2 párátka plochá.
Jak se pak ale na kroužku ukázalo, bez vysvětlování stejně děti nedokázaly návod soustředěně následovat. Bylo to asi pro ně tak nezvyklé, že pořádně nevěděly, co si počít a čekaly popis práce a pokyny ode mne. Ve výsledku se tak práce moc nelišila od předchozích týdnů. Mravence jsme ale zdárně zvládli všichni, a dokonce měli všichni mravenci správný počet končetin na správném místě. Předtím jsme si ho ještě prohlédli na velkém obrázku a nohy a tykadla spočítali. A nakonec jsem ještě dětem na doma rozdala mravenčí bludiště - abych alespoň trochu ukázala i ty životní fáze.
Znovu a znovu mě mrzí, že nemám s dětmi víc prostoru a času, aby se dala dělat soustavnější práce. Taková mravenčí farma si o to vyloženě říká. A pak, co bych měla vybrat jako to zásadní, co dětem o mravencích sdělit? Že mají šest nohou? Že čichají tykadly? Jak vypadá jejich životní cyklus? Jak dokážou být silní? Jak jsou různorodí? Jakou funkci mohou v lesním prostředí plnit? Jak pronikavě čpí kyselina mravenčí, když necháme na chvíli kapesník položený na mraveništi? Že si umí pěstovat vlastní jídlo a chovat dojné mšice? Že jejich nepozornost ztrestá larva mravkolva? Zkrátka o mravencích se toho dá povídat opravdu hodně. Což ostatně věděl i Ondřej Sekora.
Nejjednodušší by snad bylo si prostě pořídit nějaké to antquarium a s dětmi ho ve školce pozorovat. Jen kdybych vše nevymýšlela tak na poslední chvíli. Nejsem si jistá, jestli v listopadu nějaké větší množství mravenců dokážu pochytat, ani nevím, jak dlouho jim trvá antquarium zabydlet, aby se pěkně dali pozorovat. Nicméně mravenci jsou nejenom lesní, takže se k tomu budu moct třeba vrátit na jaře v jiném tématu.
Překvapilo mě, že když člověk začne pátrat na internetu po obrázcích mravenišť, nejlépe se dozví, jakými způsoby mravence zlikvidovat. Až mi z některých těch obrázků bylo úzko, stejně jako z těch sousoší vzniklých vědeckými experimenty, kdy se dovnitř do mraveniště začne lít horký vosk, olovo či jiná hmota, která pak zatvrdne a dá se vypreparovat.
Docela pěkně a jednoduše vypadá výroba mravenčí kupy z kartonu. Nejrůznějšího lepení jsme už ale dělali dost, tak abych se neopakovala, rozhodla jsem se nakonec vyzkoušet mravence 3D. Klárka například v letní přírodovědné školce vyráběla mravence z papírových obalů od vajíček. Podobných návodů je na internetu mračna, ale zdaleka ne všechnyy drží správně mravenčí anatomii - všechny tři páry nohou by totiž měly vycházet z hrudi a to se zřejmě ne vždy podaří. Nicméně některé invenční matky k tomu dokážou skládat i naučné písně:-) Zapřemýšlím, zda si ji nepřeložit do češtiny...
Populární jsou i nejrůznější mravencotvaré jedlé dobroty, mezi kterými vévodí mravenci z marshmallows. Sladkosti se mi do školky tahat nechtělo, ale naštěstí máme doma batolátko a k tomu neodmyslitelně patří - křupky! Když jsem zjistila, že jich máme doma nejméně pět různých tvarů a velikostí, začala jsem si hrát. Že bych ten životní cyklus nakonec dala dohromady celý křupavý? Jen čím lepším je spojovat než párátky? A jak přilepit oči? No ale pak jsem se včas zarazila a připomněla si své heslo: jednodušeji než jednoduše. Představila jsem si jak kmitám mezi 10 dětmi abych jim vysvětlila, kde kolik čeho připíchnout, ohnout, přeříznout, zlomit... A tak uzrála myšlenka dát dohromady fotonávod. S díky jsem odmítla pomoc muže, přípravu že zvládnu v klidu sama. No, trochu špatně se fotí, když chce mít člověk zároveň obě ruce na fotce... Ale zvítězila jsem a návod byl na světě. Na výrobu je potřeba jedna kulatá a jedna podlouhlá křupka, 7 párátek oboustranně špičatých a 2 párátka plochá.
 |
| Fotonávod ke stažení |
Jak se pak ale na kroužku ukázalo, bez vysvětlování stejně děti nedokázaly návod soustředěně následovat. Bylo to asi pro ně tak nezvyklé, že pořádně nevěděly, co si počít a čekaly popis práce a pokyny ode mne. Ve výsledku se tak práce moc nelišila od předchozích týdnů. Mravence jsme ale zdárně zvládli všichni, a dokonce měli všichni mravenci správný počet končetin na správném místě. Předtím jsme si ho ještě prohlédli na velkém obrázku a nohy a tykadla spočítali. A nakonec jsem ještě dětem na doma rozdala mravenčí bludiště - abych alespoň trochu ukázala i ty životní fáze.
 |
| Pracovní list MRAVENIŠTĚ ke stažení |
čtvrtek 14. listopadu 2013
V mechu a kapradí
Les je spousta různých stromů,
tráva, mech a keře k tomu...
Mechy, lišejníky a kapraďorosty často utvářejí charakter lesa, mají v něm významné funkce a přítomnost některých druhů nám může napovědět dost o tom, v jakém prostředí se nacházíme. Přesto jen málo z nich známe jménem (mě - botaničku - nevyjímaje) a pozornost jim věnujeme hlavně při stavění domečků v lese. Z hlediska systému živých organismů jsou to tři nesouměřitelné kategorie, i když mechy a lišejníky se často "hází do jednoho pytle", někdy i s kapradinami. Ještě na gymnáziu jsem se učila, že mechy jsou tzv. nižší rostliny. Nedělám si iluze, že pokrok ve vědecké systematice pronikl všude, takže určitě se to ještě někde stále tak učí. Každopádně mechorosty (hlevíky, játrovky a mechy) se nyní řadí mezi bezcévné rostliny, nemají ještě vyvinutá pletiva a pravé orgány (kořeny, stonek, listy, květy, plody), místo toho se používají tajemné termíny jako příchytná vlákna, lodyžka, lístky, štět s tobolkou, zárodečníky, pelatky, prvoklíček, výtrusy. Kapraďorosty (tedy kapradiny, přesličky a plavuně) už patří mezi cévnaté rostliny, ale narozdíl od semenných rostlin (trav, bylin, keřů a stromů) se rozmnožují výtrusy. Stejně jako ty mechy. No a lišejníky? Ty jsou ze všeho nejvíc příbuzné houbám, což je samostatná říše organismů, na stejné úrovni jako rostliny a živočichové. Lišejník bývá často učebnicovým příkladem symbiozy, soužití houby se zelenou řasou, které je oběma prospěšné. Našla jsem o tom i krásnou pohádku, jak mistrná tesařka Franny Fungus a světový šéfkuchař Al Alga najdou v sobě zalíbení a založí si společnou domácnost, kterou Franny vykouzlí svými hoblíky a dláty a Al provoní lahodnými pokrmy. Při pohledu za záclonky jsou ale věci často složitější a jiné, než se zdají být na první pohled. Idylické manželství může být ve skutečnosti otroctvím ve zlaté kleci, propracované dřevostavbě nebo houbovém zámku, kde ubohý Al vaří od rána do večera pro nenažranou Franny, která mu sem tam milostivě kápne do sklenice trochu čisté vody, aby jí ještě chvíli vydržel. Moc se mi líbí, jak jsou ty role pěkně gendrově rozdělené:-)
Věřím, že dětem je klasifikační systém organismů dost ukradený. Na druhou stranu bych nerada, aby vznikala zbytečná zjednodušení a nepravdy, stačí ten proklatý ježek s jablky na zádech (ježek je hmyzožravec!!!). Jistě proto pochopíte, že po tomhle úvodu jsem se rozhodla téma opět trochu zjednodušit, nechat si kapraďorosty a lišejníky někdy pro příště nebo třeba na stavění domečků a věnovat se jen mechorostům mechům. Pro začátek stačí, když budou děti vědět, že nějaké mechy existují a že to není jen beztvará zelená hmota na zemi v lese.
Našla jsem krásné a propracované aktivity s mechy, jak příznačné, že ze Skandinávie. Bohužel s dětmi na kroužku nemáme k dispozici ani tolik času, ani les plný různorodých vzorků. A tak jsem se stejně jako u šišek musela spokojit s málem, které nasbírala babička v Průhonickém parku. Hodně mě zaujalo, jak děti sami sobě dají zpětnou vazbu tím, že kreslí svou představu mechu před aktivitami a po nich. Takže to bylo první, co jsme dělali - kreslili mech. Potom jsem vyndala mechy a podrobně jsme je zkoumali. Byla jsem příjemně překvapená, jak to děti zajímalo, jak rozebíraly polštáře na jednotlivé malé rostlinky, jak se divily, že jsou mechy různé. Taky je dost bavilo objevovat věci, které byly v mechu ukryté - semínka, jehličí, lístky, larvy hmyzu... Když už zkoumání přestávalo bavit, vyzkoušeli jsme společně experiment. Přichystala jsem si lahev s uříznutým dnem a do té jsme napěchovali co možná nejvíc mechu. To byla velká zábava. Pak jsem ji dala hrdlem dolů a skrz napěchovaný mech jsem lila z odměrky vodu. Na začátku byla odměrka plná, ale skrz mech protekly jen asi dvě třetiny. Kde je ta voda? "V MECHU!" věděly hned děti. Zopakovali jsme totéž ještě se špinavou vodou a zkoušeli, jak ji mech dokáže pročistit. Sama jsem čekala trochu lepší efekt, ale bylo to asi tím, že mech už byl nasáklý. Na závěrečné kresbě mechu nebyl sice znát žádný velký rozdíl oproti prvnímu pokusu, ale experiment děti rozhodně dost zaujal a snad si i zapamatovaly, že mech umí nasáknout vodu i špínu.
tráva, mech a keře k tomu...
Mechy, lišejníky a kapraďorosty často utvářejí charakter lesa, mají v něm významné funkce a přítomnost některých druhů nám může napovědět dost o tom, v jakém prostředí se nacházíme. Přesto jen málo z nich známe jménem (mě - botaničku - nevyjímaje) a pozornost jim věnujeme hlavně při stavění domečků v lese. Z hlediska systému živých organismů jsou to tři nesouměřitelné kategorie, i když mechy a lišejníky se často "hází do jednoho pytle", někdy i s kapradinami. Ještě na gymnáziu jsem se učila, že mechy jsou tzv. nižší rostliny. Nedělám si iluze, že pokrok ve vědecké systematice pronikl všude, takže určitě se to ještě někde stále tak učí. Každopádně mechorosty (hlevíky, játrovky a mechy) se nyní řadí mezi bezcévné rostliny, nemají ještě vyvinutá pletiva a pravé orgány (kořeny, stonek, listy, květy, plody), místo toho se používají tajemné termíny jako příchytná vlákna, lodyžka, lístky, štět s tobolkou, zárodečníky, pelatky, prvoklíček, výtrusy. Kapraďorosty (tedy kapradiny, přesličky a plavuně) už patří mezi cévnaté rostliny, ale narozdíl od semenných rostlin (trav, bylin, keřů a stromů) se rozmnožují výtrusy. Stejně jako ty mechy. No a lišejníky? Ty jsou ze všeho nejvíc příbuzné houbám, což je samostatná říše organismů, na stejné úrovni jako rostliny a živočichové. Lišejník bývá často učebnicovým příkladem symbiozy, soužití houby se zelenou řasou, které je oběma prospěšné. Našla jsem o tom i krásnou pohádku, jak mistrná tesařka Franny Fungus a světový šéfkuchař Al Alga najdou v sobě zalíbení a založí si společnou domácnost, kterou Franny vykouzlí svými hoblíky a dláty a Al provoní lahodnými pokrmy. Při pohledu za záclonky jsou ale věci často složitější a jiné, než se zdají být na první pohled. Idylické manželství může být ve skutečnosti otroctvím ve zlaté kleci, propracované dřevostavbě nebo houbovém zámku, kde ubohý Al vaří od rána do večera pro nenažranou Franny, která mu sem tam milostivě kápne do sklenice trochu čisté vody, aby jí ještě chvíli vydržel. Moc se mi líbí, jak jsou ty role pěkně gendrově rozdělené:-)
Věřím, že dětem je klasifikační systém organismů dost ukradený. Na druhou stranu bych nerada, aby vznikala zbytečná zjednodušení a nepravdy, stačí ten proklatý ježek s jablky na zádech (ježek je hmyzožravec!!!). Jistě proto pochopíte, že po tomhle úvodu jsem se rozhodla téma opět trochu zjednodušit, nechat si kapraďorosty a lišejníky někdy pro příště nebo třeba na stavění domečků a věnovat se jen mechorostům mechům. Pro začátek stačí, když budou děti vědět, že nějaké mechy existují a že to není jen beztvará zelená hmota na zemi v lese.
Našla jsem krásné a propracované aktivity s mechy, jak příznačné, že ze Skandinávie. Bohužel s dětmi na kroužku nemáme k dispozici ani tolik času, ani les plný různorodých vzorků. A tak jsem se stejně jako u šišek musela spokojit s málem, které nasbírala babička v Průhonickém parku. Hodně mě zaujalo, jak děti sami sobě dají zpětnou vazbu tím, že kreslí svou představu mechu před aktivitami a po nich. Takže to bylo první, co jsme dělali - kreslili mech. Potom jsem vyndala mechy a podrobně jsme je zkoumali. Byla jsem příjemně překvapená, jak to děti zajímalo, jak rozebíraly polštáře na jednotlivé malé rostlinky, jak se divily, že jsou mechy různé. Taky je dost bavilo objevovat věci, které byly v mechu ukryté - semínka, jehličí, lístky, larvy hmyzu... Když už zkoumání přestávalo bavit, vyzkoušeli jsme společně experiment. Přichystala jsem si lahev s uříznutým dnem a do té jsme napěchovali co možná nejvíc mechu. To byla velká zábava. Pak jsem ji dala hrdlem dolů a skrz napěchovaný mech jsem lila z odměrky vodu. Na začátku byla odměrka plná, ale skrz mech protekly jen asi dvě třetiny. Kde je ta voda? "V MECHU!" věděly hned děti. Zopakovali jsme totéž ještě se špinavou vodou a zkoušeli, jak ji mech dokáže pročistit. Sama jsem čekala trochu lepší efekt, ale bylo to asi tím, že mech už byl nasáklý. Na závěrečné kresbě mechu nebyl sice znát žádný velký rozdíl oproti prvnímu pokusu, ale experiment děti rozhodně dost zaujal a snad si i zapamatovaly, že mech umí nasáknout vodu i špínu.
čtvrtek 7. listopadu 2013
Není les jako les
Opět jsem se poučila, že v jednoduchosti je síla. Se skupinkou dětí se prostě nedá pracovat jako s jedním dítkem doma. A pokud chci, aby dětem nějaká myšlenka utkvěla, musí být jednoduchá a jednoznačně podaná. Příště tedy budu zas o něco chytřejší a připravenější.
Na říjnové povídání o stromech jsem se rozhodla v listopadu navázat tématem lesa. Podařilo se mi najít prostou a výstižnou básničku, ke které jsem domyslela jednoduché cvičení
Les je spousta různých stromů,
tráva, mech a keře k tomu.
Les má listí, jehličí,
do lesa moc nefičí.
Dlouho jsem váhala, jak téma lesa otevřít. Nakonec mi připadalo nejdůležitější ukázat dětem, že les může být velmi různý. Možná by stačilo prohlížet si obrázky a povídat si o nich... Jenže mé biologicky vzdělané já mi napovídalo, že přeci podobu (přirozeného) lesa nejvíc utváří místo, kde roste. A že by bylo zajímavé dětem ukázat třeba výškový gradient, přechod od listnatého lesa přes smíšený až k jehličnatému. V našich podmínkách by byl přirozeným porostem na většině území listnatý les, v nižších polohách dubohabrový, výše bukový, který by se přes jedlobučiny měnil až v horské smrčiny. A stejně jako stromy se mění s nadmořskou výškou i obyvatelé lesa. Děti si proto nakreslily velký kopec, který na úpatí nechaly porůst listnáči a nad nimi jehličnany. Tiskaly bramborovými razítky, kterých ovšem nebylo dost na počet dětí, tolik brambor jsme ani neměli doma. Bylo to tedy trochu cvičení v trpělivosti, ale bohužel to zároveň bránilo tomu, abychom postupovali všichni společně a já u toho mohla povídat a líp vysvětlovat, co a proč děláme. Navíc se ukázalo, že rozdělení na 4 zóny, jak jsem si to naplánovala (listnatý, smíšený, jehličnatý, kleč), je příliš. Alespoň v tomto tiskátkovém provedení. Kdybych měla připravený kopec třeba s obrysy stromů předem, děti by mohly vybarvovat podle klíče a nebylo by nutné hlídat, jestli umisťují stromy "správně" podle přírodních zákonů. A proto jsem se rozhodla vytvořit své první pracovní listy. Snad nebudou ani poslední a zatím je najdete na ulozto.cz, protože netuším, jak vkládat soubory na blog.
 |
| Pracovní list LISTNATÝ, SMÍŠENÝ A JEHLIČNATÝ LES ke stažení |
 |
| Pracovní list OD DOUBRAVY KE SMRČINĚ ke stažení |
A musím říct, že najít vhodné fotografie nebylo vůbec snadné. Ilustrační obrázky jako známe z knížek se dají jen těžko zachytit na fotografii. Buďto je pozice zvířete ne zrovna zřetelná a výstavní, nebo není vhodné pozadí... A co teprve najít hezkou fotku smíšeného lesa - tedy aby tam byly vidět listnáče i jehličnany.
čtvrtek 31. října 2013
Listy
Konec října přinesl změnu času a alespoň k nám domů velkou únavu. To se na přípravě kroužku projevilo a tak jsem téma listů nevyužila zdaleka tak, jak jsem si plánovala. Původně jsem chtěla s dětmi zkoušet skeletování listů. Podle návodu jsem se o to pokusila s předstihem doma, ale bohužel sodu jsem měla k dispozici jen jedlou práškovou (což jsem pak dalším studiem zjistila, že zřejmě opravdu vadí). Ne že by se to úplně nepovedlo, ale výsledek rozhodně nebyl použitelný pro děti. Vzhledem k dlouhé době vaření jsem si představovala, že bych již svařené a změklé listy dětem přinesla a oni by si jen kartáčkem nebo štětečkem zkusily žilnatinu vypreparovat. Ale moje domácí výsledky byly na to příliš jemné, i mně se při nejlepší snaze listy hodně trhaly.
Hodně mě zaujal také pokus s obtiskáváním listu na jemnou látku. Neměla jsem doma přímo mušelín, ale zkoušela jsem gázu a staré látkové kapesníky. Gáza nebyla dost hustá, takže výsledný obtisk nebyl příliš vidět. Ale s kapesníkem to docela šlo. Povedlo se mi udělat dokonce i červený obtisk, přestože zbarvující se listy už nejsou tak šťavnaté a obtisk nemá takovou sílu. Nakonec jsem se ale k tomuto pokusu neodvážila, protože máme doma jen jednu gumovou paličku. A každý týden znovu zjišťuji, jak je náročné s dětmi dělat něco, kde se musejí střídat. Nutnost "být první" jim kazí celý prožitek a zatím se mi moc nedaří to nějak omezit a srovnat.
Nakonec jsem tedy z listů využila jen jejich tvary. Zůstali jsme ve školce a nejprve jsme si kromě básničky o semínku vyzkoušeli i tu "školkovou" o listech, co vzduchem létají. Naučila mě ji doma Klárka. Pak jsem vypustila z tašky opravdové listy a děti je nadšeně sbíraly a opět vyhazovaly. Zkusili jsme třídit podle tvarů, poznat dub, javor, břízu, platan... Rozdala jsem k tomu barevné fixy, aby děti zkusily listy obkreslit. Byl to docela náročný úkol a vzniklé obrázky připomínaly listy jen vzdáleně, ale děti tahle činnost dost zaujala a většina z nich si ještě vyžádala další papír. A úplně nakonec jsem vytáhla pexetrio, abychom se podívali na další stromy, listy i plody.
Hodně mě zaujal také pokus s obtiskáváním listu na jemnou látku. Neměla jsem doma přímo mušelín, ale zkoušela jsem gázu a staré látkové kapesníky. Gáza nebyla dost hustá, takže výsledný obtisk nebyl příliš vidět. Ale s kapesníkem to docela šlo. Povedlo se mi udělat dokonce i červený obtisk, přestože zbarvující se listy už nejsou tak šťavnaté a obtisk nemá takovou sílu. Nakonec jsem se ale k tomuto pokusu neodvážila, protože máme doma jen jednu gumovou paličku. A každý týden znovu zjišťuji, jak je náročné s dětmi dělat něco, kde se musejí střídat. Nutnost "být první" jim kazí celý prožitek a zatím se mi moc nedaří to nějak omezit a srovnat.
Nakonec jsem tedy z listů využila jen jejich tvary. Zůstali jsme ve školce a nejprve jsme si kromě básničky o semínku vyzkoušeli i tu "školkovou" o listech, co vzduchem létají. Naučila mě ji doma Klárka. Pak jsem vypustila z tašky opravdové listy a děti je nadšeně sbíraly a opět vyhazovaly. Zkusili jsme třídit podle tvarů, poznat dub, javor, břízu, platan... Rozdala jsem k tomu barevné fixy, aby děti zkusily listy obkreslit. Byl to docela náročný úkol a vzniklé obrázky připomínaly listy jen vzdáleně, ale děti tahle činnost dost zaujala a většina z nich si ještě vyžádala další papír. A úplně nakonec jsem vytáhla pexetrio, abychom se podívali na další stromy, listy i plody.
středa 23. října 2013
Šišky
Tentokrát jsem si zaexperimentovala i doma před kroužkem a povedlo se to víc, než pak ve výsledku s dětmi. Tři čtvrtě hodiny je na většinu přírodních procesů prostě málo. Při vymýšlení programu jsem se inspirovala nádherným nápadem s meteorologickou stanicí z borových šišek. Zároveň se mi dobře navazovalo na povídání o cestování semínek z minula, protože i semínka jehličnanů se potřebují dostat co nejdál od stromu. Jsou vybavena křidélky, ale v dešti by pravděpodobně moc daleko nedoletěla. Proto se šišky zavírají, když je vysoká vzdušná vlhkost a hrozí déšť. Sluníčko a sucho pak šišky otevírá a semínka se mohou rozletět na cestu. Zavírání šišek namočených do vody jsem chtěla dětem ukázat, ale sbírka šišek, co donesla Klárka s babičkou z procházky po Průhonickém parku, ukazovala bohužel na blížící se déšť - všechny byly zavřené. Zkusila jsem je tedy dát na pár minut do mikrovlnky a s obavami sledovala, co z toho bude. Nejenom že se šišky postupně krásně otevřely, ale v kuchyni začala vonět pryskyřice a následující dvě hodiny se ze stolu ozývalo tiché lupání a praskání, jak dřevěné šupiny pracovaly.
Na kroužku jsme si nejřív prohlédli borovou a smrkovou šišku, a potom srovnali šišku zavřenou a otevřenou. Společným povídáním jsme se postupně dobrali k tomu, kdy a proč se šišky zavírají a otvírají. Jednu zavřenou jsme pak ponořili do vody, což nás stálo hned několik suchých rukávů. Voda je prostě magická, určitě jí budu muset věnovat několik týdnů. A zatímco kouzlo působilo, vyrobili jsme obrázek znázoňující šišky za sucha a za vlhka. Pak ještě každý dostal šišky na vyloupání semínek, aby si je nalepil na tu stranu obrázku, kde opravdu létají. Lepidlo tentokrát fungovalo, protože bylo čerstvě uvařené. Nanášeli jsme ho čistícími vatičkami do uší, což byla znouzectnost kvůli nedostatku štětců v naší domácnosti, ale šlo to s nimi výborně. A dokonce se děti i měly kde umýt (a namočit zbývající suché rukávy), protože tu byla mísa s vodou a šiškou. Která se ale bohužel nestihla zavřít, takže si to musí každý vyzkoušet v klidu doma. A až budete chtít zavzpomínat na horké letní odpoledne, dejte šišku na pár minut do mikrovlnky :-)
Na kroužku jsme si nejřív prohlédli borovou a smrkovou šišku, a potom srovnali šišku zavřenou a otevřenou. Společným povídáním jsme se postupně dobrali k tomu, kdy a proč se šišky zavírají a otvírají. Jednu zavřenou jsme pak ponořili do vody, což nás stálo hned několik suchých rukávů. Voda je prostě magická, určitě jí budu muset věnovat několik týdnů. A zatímco kouzlo působilo, vyrobili jsme obrázek znázoňující šišky za sucha a za vlhka. Pak ještě každý dostal šišky na vyloupání semínek, aby si je nalepil na tu stranu obrázku, kde opravdu létají. Lepidlo tentokrát fungovalo, protože bylo čerstvě uvařené. Nanášeli jsme ho čistícími vatičkami do uší, což byla znouzectnost kvůli nedostatku štětců v naší domácnosti, ale šlo to s nimi výborně. A dokonce se děti i měly kde umýt (a namočit zbývající suché rukávy), protože tu byla mísa s vodou a šiškou. Která se ale bohužel nestihla zavřít, takže si to musí každý vyzkoušet v klidu doma. A až budete chtít zavzpomínat na horké letní odpoledne, dejte šišku na pár minut do mikrovlnky :-)
pondělí 21. října 2013
Semínka cestují
Tentokrát bylo čerstvě po dešti a tak jsem vzhledem k připraveným aktivitám a nachlazení nejmladší členky rodiny zůstala s dětmi ve školce. Mým záměrem bylo ukázat jim, jak a proč se semena stromů šíří. Nadšení a rozzářené oči, s jakými děti opakují básničku o semínku, je vždycky na začátek moc povzbuzující. A teď jsem navíc mohla přímo i navázat povídáním o semínkách - k čemu vlastně jsou? A co potřebuje semínko, aby z něho vyrostl nový strom? Roztáhla jsem své staré zelené pončo proti dešti a tvářila se jako obří borovice, děti se schovaly pod pončo podobně jako pod padák a hrály si na rostoucí semínka. Ve stínu se ale novým stromkům ze semínek špatně roste, potřebují sluníčko. Děti vymyslely, že by semínka potřebovala nožičky, takže jsme pak zkoušeli společně přijít na to, kdo může semínkům nožičky propůjčit.
První jsme si prohlédli kaštan, semeno jírovce. Děti samy přišly na to, že když kaštan spadne z výšky stromu, odkutálí se vlastní vahou docela daleko. Odborně se tomuto způsobu šíření říká barychorie. Totéž jsme zkoušeli se žaludem, který ale už tak daleko nepadal. Bukvice jsme bohužel zapomněla v šatně, tam by byl rozdíl ještě výraznější. Jedlá semena ale také velmi často šíří zvířata, potom jde o zoochorii. Rozdala jsem dětem malé krabičky jako "spižírny" a malé veverky do nich sbíraly kaštany a žaludy. Když taková veverka pak na svou spižírnu zapomene, mají semínka šanci vyklíčit.
Nakonec nám zbyla semínka javoru, habru a jasanu, která jsou okřídlená. Nebylo potřeba dětem napovídat, jak taková semínka mohou cestovat. "Nožičky" jim propůjčí vítr, šíří se anemochorií. Pouštění semínek z výšky ze židle byla velká zábava, stejně jako usilovné foukání, aby doletěla co nejdál.
První jsme si prohlédli kaštan, semeno jírovce. Děti samy přišly na to, že když kaštan spadne z výšky stromu, odkutálí se vlastní vahou docela daleko. Odborně se tomuto způsobu šíření říká barychorie. Totéž jsme zkoušeli se žaludem, který ale už tak daleko nepadal. Bukvice jsme bohužel zapomněla v šatně, tam by byl rozdíl ještě výraznější. Jedlá semena ale také velmi často šíří zvířata, potom jde o zoochorii. Rozdala jsem dětem malé krabičky jako "spižírny" a malé veverky do nich sbíraly kaštany a žaludy. Když taková veverka pak na svou spižírnu zapomene, mají semínka šanci vyklíčit.
Nakonec nám zbyla semínka javoru, habru a jasanu, která jsou okřídlená. Nebylo potřeba dětem napovídat, jak taková semínka mohou cestovat. "Nožičky" jim propůjčí vítr, šíří se anemochorií. Pouštění semínek z výšky ze židle byla velká zábava, stejně jako usilovné foukání, aby doletěla co nejdál.
 |
| Zdroj: http://www.tektonart.com |
sobota 12. října 2013
Proč se beruška nehladí?
Děti na kroužku našly slunéčko sedmitečné. Strhla se slovní přestřelka o to, kdo je viděl první, a bitva o to, kdo je bude držet. Když se mi podařilo slunéčko umístit na kus kůry, že se na ně budeme společně pouze dívat, chtěly si ho děti alespoň pohladit. Zopakovala jsem tedy, že se budeme jen dívat a hladit ho nebudeme.
"A proč ne???"
"Protože by tě mohlo kousnout," byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.
"Ale mě nekouslo, mě nekouslo, podívej!"
Začala jsem se obávat, že se rozpoutá další souboj o to, koho ještě slunéčko taky nekousne (nebo možná dokonce koho nekousne ze všech nejvíc). Proto jsem zmateného brouka raděj odklidila pod strom a snažila se mluvit o něčem jiném. (Zájem dětí byl ale opravdu veliký, takže několika pohlazením následně stejně neuniklo a ani si nejsem jistá, kde vlastně skončilo.)
Doma jsem muži vyprávěla, jakou práci mi dalo dětem vysvětlit, že by neměly slunéčko hladit.
"A proč ne???"
To jsem tedy od entomologa nečekala a donutilo mě to zamyslet se víc. Co řeknu příště?
Touha hladit a muchlat. Nejraděj zvíře, ale klidně i jiné, nejlépe co nejmenší dítě. Hodně dětí má tuhle touhu dost silně vyvinutou. Nejsem psycholog, nevím, proč tomu tak je. Ale já osobně se s tím snažím pracovat už od mala, kdy si Klárka začala přát pohladit kocoura u jedné babičky nebo psa u té druhé. Hlavně ze začátku před ní utíkali, takže jsme mluvili o tom, že asi zrovna pohladit nechtějí. A když nechtějí, tak to dělat nebudeme. To nese pro dítě důležité poselství. Pohlazení, dotyk, objetí musí být příjemné oběma. Tomu, kdo dává, i tomu, kdo přijímá. Jakkoli je ten druhý malý, bezbranný a zatlačitelný do kouta.
Slunéčko neutíkalo dost zřetelně. Ale silně pochybuju o tom, že by po pohlazení toužilo. Dotyk člověka je pro něj útok. Brání se po svém, může kousnout nebo vylučuje obranné alkaloidy - hořkou oranžovou tekutinu, která vám ulpí na rukou. Je malinké, skoro nepatrné, ale přesto je důležité si všímat toho, co nám jeho chování sděluje.
(Ovšem to, že máme doma brouky v lihu, v mrazáku, v octanu a v krabicích se špendlíky, to je zase jiný příběh...)
"A proč ne???"
"Protože by tě mohlo kousnout," byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.
"Ale mě nekouslo, mě nekouslo, podívej!"
Začala jsem se obávat, že se rozpoutá další souboj o to, koho ještě slunéčko taky nekousne (nebo možná dokonce koho nekousne ze všech nejvíc). Proto jsem zmateného brouka raděj odklidila pod strom a snažila se mluvit o něčem jiném. (Zájem dětí byl ale opravdu veliký, takže několika pohlazením následně stejně neuniklo a ani si nejsem jistá, kde vlastně skončilo.)
Doma jsem muži vyprávěla, jakou práci mi dalo dětem vysvětlit, že by neměly slunéčko hladit.
"A proč ne???"
To jsem tedy od entomologa nečekala a donutilo mě to zamyslet se víc. Co řeknu příště?
Touha hladit a muchlat. Nejraděj zvíře, ale klidně i jiné, nejlépe co nejmenší dítě. Hodně dětí má tuhle touhu dost silně vyvinutou. Nejsem psycholog, nevím, proč tomu tak je. Ale já osobně se s tím snažím pracovat už od mala, kdy si Klárka začala přát pohladit kocoura u jedné babičky nebo psa u té druhé. Hlavně ze začátku před ní utíkali, takže jsme mluvili o tom, že asi zrovna pohladit nechtějí. A když nechtějí, tak to dělat nebudeme. To nese pro dítě důležité poselství. Pohlazení, dotyk, objetí musí být příjemné oběma. Tomu, kdo dává, i tomu, kdo přijímá. Jakkoli je ten druhý malý, bezbranný a zatlačitelný do kouta.
Slunéčko neutíkalo dost zřetelně. Ale silně pochybuju o tom, že by po pohlazení toužilo. Dotyk člověka je pro něj útok. Brání se po svém, může kousnout nebo vylučuje obranné alkaloidy - hořkou oranžovou tekutinu, která vám ulpí na rukou. Je malinké, skoro nepatrné, ale přesto je důležité si všímat toho, co nám jeho chování sděluje.
(Ovšem to, že máme doma brouky v lihu, v mrazáku, v octanu a v krabicích se špendlíky, to je zase jiný příběh...)
 |
| Zdroj: http://mesmerisingmoments.com |
čtvrtek 10. října 2013
Kůra
Na kroužek se tentokrát sešlo jen 6 dětí a byla na nich znát únava a nenálada z šedivého počasí. Básničku z minula si ale skoro celou pamatovali a měli z ní radost. Připravila jsem si povídání o kůře stromů - nejdřív jsme mluvili o tom, že kůra je podobná naší kůži, dokonce ta slova i stejně začínají. Ale kůra stromů není pružná jako naše kůže (to jsme vyzkoušeli na rukou a na tvářích) a jak strom roste, kůra se loupe nebo praská. Ukazovala jsem dětem kůru z břízy a platanu a nejzajímavější byl pro ně korkový špunt. V našich končinách se dají korkové lišty najít na větvičkách javoru babyky (Acer campestre) a jilmu habrolistého (Ulmus minor), který jsem taky dětem ukázala.
Olupování korku a rýpání do něj nehtíky je docela zaujalo. Určitě by se ten materiál dal využít i nějak výtvarně, kdyby ho bylo víc a byl na to delší čas. Celkově ale bylo povídání na děti moc dlouhé, byly roztěkané a nesoustředěné. Takže příště to bude chtít víc akce. Dost času jsme vlastně taky strávili pozorováním slunéčka sedmitečného a dohadováním se, kdo ho bude držet:-)
Na závěr jsem si nechala frotáž kůry stromů - ukázala jsem dětem, jak papír v každém rohu přilepit kuličkou lepicí gumy a mastnými pastely po něm naplacato přejíždět. Žmoulání kuliček některé hodně zaujalo, skoro víc než samotné tvoření. Krásné cvičení na jemnou motoriku. Zato ježdění pastelem naplacato byl velký nezvyk a některé děti nebyly ochotné vzdát se zažitého způsobu držení pastelky. Každý ale nakonec odcházel se svým obtiskem kůry.
 |
| zdroj: http://www.aphotoflora.com |
Olupování korku a rýpání do něj nehtíky je docela zaujalo. Určitě by se ten materiál dal využít i nějak výtvarně, kdyby ho bylo víc a byl na to delší čas. Celkově ale bylo povídání na děti moc dlouhé, byly roztěkané a nesoustředěné. Takže příště to bude chtít víc akce. Dost času jsme vlastně taky strávili pozorováním slunéčka sedmitečného a dohadováním se, kdo ho bude držet:-)
Na závěr jsem si nechala frotáž kůry stromů - ukázala jsem dětem, jak papír v každém rohu přilepit kuličkou lepicí gumy a mastnými pastely po něm naplacato přejíždět. Žmoulání kuliček některé hodně zaujalo, skoro víc než samotné tvoření. Krásné cvičení na jemnou motoriku. Zato ježdění pastelem naplacato byl velký nezvyk a některé děti nebyly ochotné vzdát se zažitého způsobu držení pastelky. Každý ale nakonec odcházel se svým obtiskem kůry.
 |
| Klárčin jírovec maďal |
čtvrtek 3. října 2013
Jehličnany a listnáče
Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla věnovat říjen stromům. Nestlihla jsem se v knihovně podívat do žádných knížek s básničkami pro děti, takže jsem použila tu jedinou, kterou se mi podařilo vygooglit:
Nejdřív malé semínko,
povyrostlo malinko.
Rostlo, rostlo, čím dál více
až z něj byla borovice.
Dětem se moc líbila, nadšeně se mnou cvičily a rostly.
Pak jsem jim rozdala tašky ať nasbírají vše, co zajímavého padá ze stromů. Přitom jsem chodila s nimi a malinko radila a ukazovala, bohužel stromů nebylo v parku moc na výběr - javor, akát, jasan. Sbírání byla ale zábava a navíc docela fyzicky náročná aktivita, jak děti šplhaly do svahu a běhaly zpět dolů. Nasbírané poklady jsme pak společně třídili na čtyři hromádky: listy, plody listnáčů, jehličí, šišky. K této jednoduché aktivitě jsem se inspirovala zde. Bohužel jehličnany v blízkém okolí nebyly, tak jsem je tahala z vlastní předem připravené tašky. Největší nadšení vyvolala semena ořešáku, která ale místo na hromádce skončila v bříškách.
Chtěla jsem, aby si děti kromě samotné aktivity něco odnesly i domů, takže měly připravené čtvrtky s předkreslenými čtyřmi okýnky, kam měli nalepit jednotlivé listy, jehličky nebo semínka. Bohužel jsem předem nevyzkoušela vše a lepidlo bylo zaschlé. Druhá varianta s obtiskáváním se ukázala v polních podmínkách jako dost náročná. Neukázala jsem dětem dost názorně co kam tiskat, takže obtisky byly ve špatných okýnkách. Pomůcek nebylo dost, takže některé děti nestihly obtisky dokončit, a nebylo pořádně kde se umýt. Objevila se únava, žízeň i hlad a tak jsme se už co nejrychleji vrátili.
Napoprvé jsme to zvládli a příště už budu zase o něco zkušenější.
Nejdřív malé semínko,
povyrostlo malinko.
Rostlo, rostlo, čím dál více
až z něj byla borovice.
Dětem se moc líbila, nadšeně se mnou cvičily a rostly.
Pak jsem jim rozdala tašky ať nasbírají vše, co zajímavého padá ze stromů. Přitom jsem chodila s nimi a malinko radila a ukazovala, bohužel stromů nebylo v parku moc na výběr - javor, akát, jasan. Sbírání byla ale zábava a navíc docela fyzicky náročná aktivita, jak děti šplhaly do svahu a běhaly zpět dolů. Nasbírané poklady jsme pak společně třídili na čtyři hromádky: listy, plody listnáčů, jehličí, šišky. K této jednoduché aktivitě jsem se inspirovala zde. Bohužel jehličnany v blízkém okolí nebyly, tak jsem je tahala z vlastní předem připravené tašky. Největší nadšení vyvolala semena ořešáku, která ale místo na hromádce skončila v bříškách.
Chtěla jsem, aby si děti kromě samotné aktivity něco odnesly i domů, takže měly připravené čtvrtky s předkreslenými čtyřmi okýnky, kam měli nalepit jednotlivé listy, jehličky nebo semínka. Bohužel jsem předem nevyzkoušela vše a lepidlo bylo zaschlé. Druhá varianta s obtiskáváním se ukázala v polních podmínkách jako dost náročná. Neukázala jsem dětem dost názorně co kam tiskat, takže obtisky byly ve špatných okýnkách. Pomůcek nebylo dost, takže některé děti nestihly obtisky dokončit, a nebylo pořádně kde se umýt. Objevila se únava, žízeň i hlad a tak jsme se už co nejrychleji vrátili.
Napoprvé jsme to zvládli a příště už budu zase o něco zkušenější.
úterý 1. října 2013
Na startu
Jsem typ člověka, co dlouho přemýšlí. Dlouho váhá a zvažuje. Dlouho vybírá. A často nic nevybere ani nevymyslí. Myšlenky nebo plány se mi převalují v hlavě tak dlouho, až je na ně často nakonec moc pozdě, nejsou aktuální, přebije je něco jiného. Abych se do něčeho pustila, musí přijít chvíle odvahy, kdy řeknu "ANO". A pak už nelze couvnout. Řekla jsem "ANO, zkusím ve školce vést každý týden kroužek pro děti. Zajímá mě pedagogika Marie Montessori. Budou se učit děti a budu se učit i já". Teď už nelze couvnout, zítra poprvé a já jsem nervózní. Mají často větší sebevědomí než já. Tak třeba mi taky časem stoupne...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)