Listy

Konec října přinesl změnu času a alespoň k nám domů velkou únavu. To se na přípravě kroužku projevilo a tak jsem téma listů nevyužila zdaleka tak, jak jsem si plánovala. Původně jsem chtěla s dětmi zkoušet skeletování listů. Podle návodu jsem se o to pokusila s předstihem doma, ale bohužel sodu jsem měla k dispozici jen jedlou práškovou (což jsem pak dalším studiem zjistila, že zřejmě opravdu vadí). Ne že by se to úplně nepovedlo, ale výsledek rozhodně nebyl použitelný pro děti. Vzhledem k dlouhé době vaření jsem si představovala, že bych již svařené a změklé listy dětem přinesla a oni by si jen kartáčkem nebo štětečkem zkusily žilnatinu vypreparovat. Ale moje domácí výsledky byly na to příliš jemné, i mně se při nejlepší snaze listy hodně trhaly.
Hodně mě zaujal také pokus s obtiskáváním listu na jemnou látku. Neměla jsem doma přímo mušelín, ale zkoušela jsem gázu a staré látkové kapesníky. Gáza nebyla dost hustá, takže výsledný obtisk nebyl příliš vidět. Ale s kapesníkem to docela šlo. Povedlo se mi udělat dokonce i červený obtisk, přestože zbarvující se listy už nejsou tak šťavnaté a obtisk nemá takovou sílu. Nakonec jsem se ale k tomuto pokusu neodvážila, protože máme doma jen jednu gumovou paličku. A každý týden znovu zjišťuji, jak je náročné s dětmi dělat něco, kde se musejí střídat. Nutnost "být první" jim kazí celý prožitek a zatím se mi moc nedaří to nějak omezit a srovnat.
Nakonec jsem tedy z listů využila jen jejich tvary. Zůstali jsme ve školce a nejprve jsme si kromě básničky o semínku vyzkoušeli i tu "školkovou" o listech, co vzduchem létají. Naučila mě ji doma Klárka. Pak jsem vypustila z tašky opravdové listy a děti je nadšeně sbíraly a opět vyhazovaly. Zkusili jsme třídit podle tvarů, poznat dub, javor, břízu, platan... Rozdala jsem k tomu barevné fixy, aby děti zkusily listy obkreslit. Byl to docela náročný úkol a vzniklé obrázky připomínaly listy jen vzdáleně, ale děti tahle činnost dost zaujala a většina z nich si ještě vyžádala další papír. A úplně nakonec jsem vytáhla pexetrio, abychom se podívali na další stromy, listy i plody.

Šišky

Tentokrát jsem si zaexperimentovala i doma před kroužkem a povedlo se to víc, než pak ve výsledku s dětmi. Tři čtvrtě hodiny je na většinu přírodních procesů prostě málo. Při vymýšlení programu jsem se inspirovala nádherným nápadem s meteorologickou stanicí z borových šišek. Zároveň se mi dobře navazovalo na povídání o cestování semínek z minula, protože i semínka jehličnanů se potřebují dostat co nejdál od stromu. Jsou vybavena křidélky, ale v dešti by pravděpodobně moc daleko nedoletěla. Proto se šišky zavírají, když je vysoká vzdušná vlhkost a hrozí déšť. Sluníčko a sucho pak šišky otevírá a semínka se mohou rozletět na cestu. Zavírání šišek namočených do vody jsem chtěla dětem ukázat, ale sbírka šišek, co donesla Klárka s babičkou z procházky po Průhonickém parku, ukazovala bohužel na blížící se déšť - všechny byly zavřené. Zkusila jsem je tedy dát na pár minut do mikrovlnky a s obavami sledovala, co z toho bude. Nejenom že se šišky postupně krásně otevřely, ale v kuchyni začala vonět pryskyřice a následující dvě hodiny se ze stolu ozývalo tiché lupání a praskání, jak dřevěné šupiny pracovaly.
Na kroužku jsme si nejřív prohlédli borovou a smrkovou šišku, a potom srovnali šišku zavřenou a otevřenou. Společným povídáním jsme se postupně dobrali k tomu, kdy a proč se šišky zavírají a otvírají. Jednu zavřenou jsme pak ponořili do vody, což nás stálo hned několik suchých rukávů. Voda je prostě magická, určitě jí budu muset věnovat několik týdnů. A zatímco kouzlo působilo, vyrobili jsme obrázek znázoňující šišky za sucha a za vlhka. Pak ještě každý dostal šišky na vyloupání semínek, aby si je nalepil na tu stranu obrázku, kde opravdu létají. Lepidlo tentokrát fungovalo, protože bylo čerstvě uvařené. Nanášeli jsme ho čistícími vatičkami do uší, což byla znouzectnost kvůli nedostatku štětců v naší domácnosti, ale šlo to s nimi výborně. A dokonce se děti i měly kde umýt (a namočit zbývající suché rukávy), protože tu byla mísa s vodou a šiškou. Která se ale bohužel nestihla zavřít, takže si to musí každý vyzkoušet v klidu doma. A až budete chtít zavzpomínat na horké letní odpoledne, dejte šišku na pár minut do mikrovlnky :-)

Semínka cestují

Tentokrát bylo čerstvě po dešti a tak jsem vzhledem k připraveným aktivitám a nachlazení nejmladší členky rodiny zůstala s dětmi ve školce. Mým záměrem bylo ukázat jim, jak a proč se semena stromů šíří. Nadšení a rozzářené oči, s jakými děti opakují básničku o semínku, je vždycky na začátek moc povzbuzující. A teď jsem navíc mohla přímo i navázat povídáním o semínkách - k čemu vlastně jsou? A co potřebuje semínko, aby z něho vyrostl nový strom? Roztáhla jsem své staré zelené pončo proti dešti a tvářila se jako obří borovice, děti se schovaly pod pončo podobně jako pod padák a hrály si na rostoucí semínka. Ve stínu se ale novým stromkům ze semínek špatně roste, potřebují sluníčko. Děti vymyslely, že by semínka potřebovala nožičky, takže jsme pak zkoušeli společně přijít na to, kdo může semínkům nožičky propůjčit.
První jsme si prohlédli kaštan, semeno jírovce. Děti samy přišly na to, že když kaštan spadne z výšky stromu, odkutálí se vlastní vahou docela daleko. Odborně se tomuto způsobu šíření říká barychorie. Totéž jsme zkoušeli se žaludem, který ale už tak daleko nepadal. Bukvice jsme bohužel zapomněla v šatně, tam by byl rozdíl ještě výraznější. Jedlá semena ale také velmi často šíří zvířata, potom jde o zoochorii. Rozdala jsem dětem malé krabičky jako "spižírny" a malé veverky do nich sbíraly kaštany a žaludy. Když taková veverka pak na svou spižírnu zapomene, mají semínka šanci vyklíčit.
Nakonec nám zbyla semínka javoru, habru a jasanu, která jsou okřídlená. Nebylo potřeba dětem napovídat, jak taková semínka mohou cestovat. "Nožičky" jim propůjčí vítr, šíří se anemochorií. Pouštění semínek z výšky ze židle byla velká zábava, stejně jako usilovné foukání, aby doletěla co nejdál.

Zdroj: http://www.tektonart.com

Proč se beruška nehladí?

Děti na kroužku našly slunéčko sedmitečné. Strhla se slovní přestřelka o to, kdo je viděl první, a bitva o to, kdo je bude držet. Když se mi podařilo slunéčko umístit na kus kůry, že se na ně budeme společně pouze dívat, chtěly si ho děti alespoň pohladit. Zopakovala jsem tedy, že se budeme jen dívat a hladit ho nebudeme.
"A proč ne???"
"Protože by tě mohlo kousnout," byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.
"Ale mě nekouslo, mě nekouslo, podívej!"
Začala jsem se obávat, že se rozpoutá další souboj o to, koho ještě slunéčko taky nekousne (nebo možná dokonce koho nekousne ze všech nejvíc). Proto jsem zmateného brouka raděj odklidila pod strom a snažila se mluvit o něčem jiném. (Zájem dětí byl ale opravdu veliký, takže několika pohlazením následně stejně neuniklo a ani si nejsem jistá, kde vlastně skončilo.)
Doma jsem muži vyprávěla, jakou práci mi dalo dětem vysvětlit, že by neměly slunéčko hladit.
"A proč ne???"
To jsem tedy od entomologa nečekala a donutilo mě to zamyslet se víc. Co řeknu příště?

Touha hladit a muchlat. Nejraděj zvíře, ale klidně i jiné, nejlépe co nejmenší dítě. Hodně dětí má tuhle touhu dost silně vyvinutou. Nejsem psycholog, nevím, proč tomu tak je. Ale já osobně se s tím snažím pracovat už od mala, kdy si Klárka začala přát pohladit kocoura u jedné babičky nebo psa u té druhé. Hlavně ze začátku před ní utíkali, takže jsme mluvili o tom, že asi zrovna pohladit nechtějí. A když nechtějí, tak to dělat nebudeme. To nese pro dítě důležité poselství. Pohlazení, dotyk, objetí musí být příjemné oběma. Tomu, kdo dává, i tomu, kdo přijímá. Jakkoli je ten druhý malý, bezbranný a zatlačitelný do kouta.
Slunéčko neutíkalo dost zřetelně. Ale silně pochybuju o tom, že by po pohlazení toužilo. Dotyk člověka je pro něj útok. Brání se po svém, může kousnout nebo vylučuje obranné alkaloidy - hořkou oranžovou tekutinu, která vám ulpí na rukou. Je malinké, skoro nepatrné, ale přesto je důležité si všímat toho, co nám jeho chování sděluje.
(Ovšem to, že máme doma brouky v lihu, v mrazáku, v octanu a v krabicích se špendlíky, to je zase jiný příběh...)

Zdroj: http://mesmerisingmoments.com

Kůra

Na kroužek se tentokrát sešlo jen 6 dětí a byla na nich znát únava a nenálada z šedivého počasí. Básničku z minula si ale skoro celou pamatovali a měli z ní radost. Připravila jsem si povídání o kůře stromů - nejdřív jsme mluvili o tom, že kůra je podobná naší kůži, dokonce ta slova i stejně začínají. Ale kůra stromů není pružná jako naše kůže (to jsme vyzkoušeli na rukou a na tvářích) a jak strom roste, kůra se loupe nebo praská. Ukazovala jsem dětem kůru z břízy a platanu a nejzajímavější byl pro ně korkový špunt. V našich končinách se dají korkové lišty najít na větvičkách javoru babyky (Acer campestre) a jilmu habrolistého (Ulmus minor), který jsem taky dětem ukázala.

zdroj: http://www.aphotoflora.com

Olupování korku a rýpání do něj nehtíky je docela zaujalo. Určitě by se ten materiál dal využít i nějak výtvarně, kdyby ho bylo víc a byl na to delší čas. Celkově ale bylo povídání na děti moc dlouhé, byly roztěkané a nesoustředěné. Takže příště to bude chtít víc akce. Dost času jsme vlastně taky strávili pozorováním slunéčka sedmitečného a dohadováním se, kdo ho bude držet:-)
Na závěr jsem si nechala frotáž kůry stromů - ukázala jsem dětem, jak papír v každém rohu přilepit kuličkou lepicí gumy a mastnými pastely po něm naplacato přejíždět. Žmoulání kuliček některé hodně zaujalo, skoro víc než samotné tvoření. Krásné cvičení na jemnou motoriku. Zato ježdění pastelem naplacato byl velký nezvyk a některé děti nebyly ochotné vzdát se zažitého způsobu držení pastelky. Každý ale nakonec odcházel se svým obtiskem kůry.

Klárčin jírovec maďal

Jehličnany a listnáče

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla věnovat říjen stromům. Nestlihla jsem se v knihovně podívat do žádných knížek s básničkami pro děti, takže jsem  použila tu jedinou, kterou se mi podařilo vygooglit:

Nejdřív malé semínko, 
povyrostlo malinko. 
Rostlo, rostlo, čím dál více
až z něj byla borovice.

Dětem se moc líbila, nadšeně se mnou cvičily a rostly.
Pak jsem jim rozdala tašky ať nasbírají vše, co zajímavého padá ze stromů. Přitom jsem chodila s nimi a malinko radila a ukazovala, bohužel stromů nebylo v parku moc na výběr - javor, akát, jasan. Sbírání byla ale zábava a navíc docela fyzicky náročná aktivita, jak děti šplhaly do svahu a běhaly zpět dolů. Nasbírané poklady jsme pak společně třídili na čtyři hromádky: listy, plody listnáčů, jehličí, šišky. K této jednoduché aktivitě jsem se inspirovala zde. Bohužel jehličnany v blízkém okolí nebyly, tak jsem je tahala z vlastní předem připravené tašky. Největší nadšení vyvolala semena ořešáku, která ale místo na hromádce skončila v bříškách.
Chtěla jsem, aby si děti kromě samotné aktivity něco odnesly i domů, takže měly připravené čtvrtky s předkreslenými čtyřmi okýnky, kam měli nalepit jednotlivé listy, jehličky nebo semínka. Bohužel jsem předem nevyzkoušela vše a lepidlo bylo zaschlé. Druhá varianta s obtiskáváním se ukázala v polních podmínkách jako dost náročná. Neukázala jsem dětem dost názorně co kam tiskat, takže obtisky byly ve špatných okýnkách. Pomůcek nebylo dost, takže některé děti nestihly obtisky dokončit, a nebylo pořádně kde se umýt. Objevila se únava, žízeň i hlad a tak jsme se už co nejrychleji vrátili.
Napoprvé jsme to zvládli a příště už budu zase o něco zkušenější.

Na startu

Jsem typ člověka, co dlouho přemýšlí. Dlouho váhá a zvažuje. Dlouho vybírá. A často nic nevybere ani nevymyslí. Myšlenky nebo plány se mi převalují v hlavě tak dlouho, až je na ně často nakonec moc pozdě, nejsou aktuální, přebije je něco jiného. Abych se do něčeho pustila, musí přijít chvíle odvahy, kdy řeknu "ANO". A pak už nelze couvnout. Řekla jsem "ANO, zkusím ve školce vést každý týden kroužek pro děti. Zajímá mě pedagogika Marie Montessori. Budou se učit děti a budu se učit i já". Teď už nelze couvnout, zítra poprvé a já jsem nervózní. Mají často větší sebevědomí než já. Tak třeba mi taky časem stoupne...