středa 7. května 2014

Zobáky

Ptačí zobáky zaujaly už zakladatele evoluční teorie Charlese Darwina. Jeho studium zobáků u pěnkavovitých ptáků na souostroví Galapágy bylo impulsem pro sepsání slavného díla O původu druhů. Pro ptáky je zobák hlavním nástrojem k získávání potravy, a proto je tolik různých zobáků, kolik je různých potravních specializací. Zaujalo mě třeba tohle čtení o tvarech zobáků. Zároveň je mezi ptáky taková různorodost v tom, čím vším se živí, že i s tím jsem chtěla děti seznámit. Vybrala jsem tedy několik výrazných a známých druhů a pokusila se napodobit jejich potravu a zobáky tím, co bylo zrovna doma po ruce. Při hledání obrázků jsem narazila na stejný projekt, takže jsem měla nakonec i konkrétní vodítko.

Nejdřív jsem děti nechala, aby si vyzkoušely bez rukou jen za pomoci vlastního "zobáčku" vyzobat z talíře rozinky. Podezřívám je, že používali hlavně jazyk, takže po rozinkách se jen zaprášilo.
Začali jsme kosem, který tahá ze země žížaly a larvy. Zobák proto potřebuje špičatý a silný. Posloužily oblíbené kukuřičné křupky zahrabané do drobných jahelných vloček, a jako kosí zobák dřevěné kuchyňské kleště. To mělo opravdu velký úspěch a děti spořádaly křupky úplně všechny.


Druhý na řadě byl strakapoud, což byl pro děti neznámý název. Datla znaly, ale strakapoud byl novinka. Místo larev z kmene stromu vyzobávaly děti pinzetou slunečnicová semínka z domácí modelíny, která zbyla od výroby vajíček. Nebyl to úplně šťastný nápad, protože semínka se k modelíně dost lepila. Pěnová aranžovací hmota nebo možná kus polystyrenu by posloužil líp. Ale děti bojovaly statečně, i když modelína byla hodně slaná a nikdo neměl moc chuť si semínek vydolovat víc.


Spousta ptáků louská tvrdá semínka a zobák potřebují mít pevný a silný, zkrátka jako louskáček na ořechy. Když jsem byla malá, mívali jsme doma jeden takový, byl to dřevěný papoušek vzdáleně podobný tomuhle. Papouška jsme si také vybrali za vzor, ony i ty sikovky, kterými děti louskaly, vlastně vypadají jak papoušek. Ale není nutné chodit za takovou exotikou, tvrdá semena umí louskat i obyčejný vrabec nebo hýl.


Abychom si přiblížili také vodní ptáky, zkusily děti lovit cedníkem jako kachním zobákem kousky mrkve plovoucí ve vodě.

Když jsem doma procházela naše žalostné zásoby pinzet, našla jsem jedinou pevnou, kterou bylo možné použít na datlí vyzobávání. Ty zbývající entomologické jsou tak měkké, že jsem si hned vzpomněla na měkkozobé ptáky. Holuba děti bezpečně poznaly a zobat kukuřičné lupínky a jahelné pukance by vydržely dlouho.


Chvilku jsme si povídali o dravcích, byla jsem překvapená, kolik různých druhů některé děti znají. Obrázek orla hodujícího na kořisti na děti dost zapůsobil, přemýšlely hned, které zvíře asi orel ulovil. Srdnatě pak cupovaly orlími štípačkami masité rohlíky a housky.



A na závěr, abychom všechnu nazobanou a nalovenou potravu trochu zavlažili, jsme si zahráli na kolibříky sající sladký nektar. Litrový džus zmizel během minuty :-)
 










středa 30. dubna 2014

Kukačky a vlaštovky

Když jsme minule vyráběli hnízda, chtěla jsem dětem povědět něco o hnízdním parazitizmu. Ještě že máme doma velkou zásobu barevných víček od pet lahví a batole, které mi v pravý čas připomnělo, kam sáhnout. A když už jsem myslela na kukačku, vzpomněla jsem si i na půvabnou knížku Františka Skály Čimčarara, čim, čim. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli ji skutečně napsal TEN František Skála, nebo je to jen shoda jmen. Patřila každopádně mezi mé i Klárčiny oblíbené, a básničkové popěvky opravdu krásně imitují melodii jednotlivých ptačích druhů. Tak jsem si přibalila a s dětmi jsme si ji celou přečetli.
Potom jsem rozmístila ptačí hnízda - tácky - s různě barevnými víčky a děti jako kukačky měly snášet svá vajíčka, tak, aby měla stejnou barvu a původní majitel hnízda je nepoznal. Princip se mi ale nejspíš úplně vysvětlit nepodařilo, protože děti hnízděčka přenášely nebo se snažily na vejcích sedět. Ale barvy už rozhodně umějí všichni bezpečně, žádná kukačka to nespletla.
A abychom ještě trochu využili venkovní možnosti rozletu, poskládali jsme si jednoduché papírové vlaštovky - šipky. Kdybychom nemuseli zpátky do školky, tak nejspíš pořád ještě házíme ze zídky dolů...
Zdroj: http://www.ckrumlov.cz/

středa 23. dubna 2014

Hnízda

Marjánčino hnízdo
Chtěla jsem dětem ukázat, jak rozmanitá můžou být ptačí hnízda i ptačí vejce. A protože zrovna žádnou domácí sbírku vajec nemáme, sáhla jsem v knihovně po bohatě ilustrované knížce Ptáci. Kromě mnoha druhů vajíček i hnízd tam byly i krásné fotky líhnutí minutu po minutě, a také postupného opeřování holátek v hnízdě.
A právě hnízdečka jsem zkusila s dětmi vyrobit. V lese plném různých stromů a rozmanitých materiálů by určitě šlo udělat skoro opravdová hnízda. My jsme se museli spokojit s parkem, kde bylo navíc čerstvě posekáno, takže materiálu nebylo moc. Připravila jsem děrovaná kolečka z pěnovky, aby si děti do dírek prostrkaly a propletly, co bude po ruce. No, moc toho opravdu nebylo, takže většina hnízd byla z pampelišek.
Do hotových hnízdeček jsme pak dodělali vyjíčka z domácí modelíny. Měla jsem základní bílou a do ní děti míchaly barevné kousky, podle vajíček, která jsme si předtím prohlédli v knížce. Byla jsem překvapená, jak dlouho děti u výroby vajíček vydržely, a teké kolik dinosauřích se mezi nimi nakonec objevilo.  

Klárčino (vzadu) a moje (vepředu). Klárka byla tentokrát doma s výronem kotníku. Takže si hnízdo vyrobila rozstříháním suché kytice od mých narozenin. Koneckonců, i ptáci berou, co je zrovna po ruce. Nebo po zobáku?

středa 9. dubna 2014

Vajíčko

Ťuky, ťuky!
Kdo to ťuká? Že by někdo na vrátka?
To slepičce z vajíček vylíhla se kuřátka!
"Pí-pi, pí-pi," pípají, křidýlkama mávají a těší se světu.
Vždyť je zima dávno pryč a jaro už je tu! 

Není možné se na jaře vyhnout tématu vajíček. A když už, tak jsem se rozhodla je s dětmi prozkoumat pěkně zblízka a podrobně. I když naše předvelikonoční domácí zásoby byly značné, na každého by se nedostalo, takže jsem od každé varianty připravila jen dvě vajíčka.
Nejdřív jsme srovnávali vajíčko syrové a vajíčko vařené. Na první pohled to poznat nebylo, ale už v ruce děti poznaly rozdíl - syrové bylo studené z lednice, vařené ještě trochu vlažné. Dalsí rozdíl byl poznat, když se vajíčko roztočilo. Syrové se jen kymácelo, uvařené naopak krásně rotovalo. V knize o ptácích jsem se dozvěděla, že třeba vejce albatrosů mají tak uzpůsobený tvar, aby se vajíčko při náhodném nárazu vždycky jen zhouplo na stejném místě. Protože albatros i jiní mořští ptáci kladou vejce na úzké skalní římsy, tak aby se jim vajíčka nerozkutálela a nerozbila.
Dalším krokem ke zkoumání vajíčka byl samozřejmě pohled pod skořápku. Syrová vajíčka jsme si prohlédli ve sklenici. Děti nejvíc fascinovalo míchání celého obsahu, takže za chvíli jsme měli žloutkovou pěnu. Zkoumání vařeného vajíčka jsme zase spojili s ochutnávkou, zaprášilo se po něm během chvilky.
Jako zlatý hřeb zkoumání jsem připravila "nahatá vajíčka". Bohužel, opět jen dvě. Jedno cestou naprasklo, takže jsem ho dětem nemohla pořádně ukázat. Druhé jsem dala kolovat, ale hned u prvního byla touha experimentovat a házet z výšky tak nepřekonatelná, že vajíčko nevydrželo. Pravda, v octu jsem ho měla slabých 20 hodin, možná by potřebovalo víc času. A navíc to bylo bílé vajíčko z Nizozemska, poctivé české hnědé by určitě bylo trvanlivější:-) Ale bílému zase určitě rychleji zmizela skořápka. Přišlo mi zajímavé i samotné pozorování toho, jak se skořápka postupně rozpouští. Na obou koncích vajíčka bylo vidět, jak je o dost silnější a drží mnohem déle pevná.
Stejným postupem se dá z vařeného vajíčka udělat hopík. Ale to už jsme nezkoušeli, i když věřím, že děti by to bavilo moc. A od kamarádky jsem dostala tip ještě na chůzi po vajíčkách.
My jsme s dětmi ještě nakonec vyrobili slepované vajíčko, kde bylo vše, co jsme prozkoumali: skořápka, blanka, bílek a žloutek.

středa 2. dubna 2014

Jedlé kořínky

Protože jsme opět mohli ven, prozkoumali jsme zblízka několik rostlinek, které děti s velkým nadšením nosily ukázat. Už na první pohled byl vidět rozdíl mezi jednotlivými druhy - trávy mají kořeny rozvětvené, pampeliška zase jeden silný kulovitý. Na můj dotaz, jestli děti někdy kořínky jedly, nikdo neodpověděl souhlasně. Zato všechny to chtěly zkusit. A když jsem "kořínky" vytáhla, nadšeně se vrhly na ochutnávání. Překvapilo mě, s jakou chutí se pustily nejen do mrkve, ale i do petržele. Zato zázvor, ač na malé plátky, moc velký úspěch nesklidil. Na vzniklé grimasy jsem bohužel foťák připravený neměla.
S kořínky i kořeny se samozřejmě dá hodně experimentovat, nejvíc asi s těmi mrkvovými. Já jsem chtěla dětem ukázet, že z kořenu může začít znovu růst původní rostlinka, což se obvykle dělá na tálíři s hlínou, vatou nebo pískem. Mně samotnou ale zajímalo, jestli kořen nezačne po namočení pouštět další malé postranní kořínky, a navíc talířek by asi  děti těžko domů donesly. Proto jsme ukrojené vršky kořenů napíchali na párátka, dali do průhledných zkumavek a zalili vodou. Tahle zkumavková varianta začala docela rychle plesnivět, tak nevím, jestli by to na talířku bylo podobné. Každopádně by mě zajímalo, jestli někomu vyrostl zázvor, nám tedy ne :-)


středa 26. března 2014

Jarní pučení

Jaro vtrhlo do města tak prudce, že už je z něj skoro léto. A tak jsme vyrazili po zimní odmlce zase do parku, prozkoumat, co kde pučí a bují. Nadšení dětí je obrovské, nosí mi ukázat květinky, kořínky, listy, kameny, bahno, kůru, klacíky... A já jsem jim tentokrát přinesla několik rašících větviček z různých stromů. Pupeny jsme pořádně rozebrali a prohlédli, obzvlášť zaujal rozkvetlý javor. Největší úspěch měly ale jírovce, které v parku rostou. Na těch nejnižších větvích si děti mohly samy osahat lepkavé rozevřené pupeny a prohlédnout si stvoření, která z nich vykukovala.

Zdroj: http://imgcdn.geocaching.com/

středa 19. března 2014

Od semínka... k semínku :-)

Z fazolek byly děti nadšené, tak jsem je ještě nechtěla hned opustit. A protože v CD skleníčku se na ně nedalo sáhnout, přichystala jsem si tentokrát ohmatávací a zkoumací objekty. Nejdřív si děti prohlédly suché tvrdé fazole, mohly do nich zkusit kousnout, rýpnou nehtem, očuchat je. Potom jsem jim dala fazole, které byly den namočené ve vodě. Děti hned porovnávaly, jak jsou ty druhé větší, měkčí, jde jim sloupnout slupka a dají se rozkousat a SNÍST :-) Zdá se, že chuť je neoblíbenější smysl. Nakonec každý dostal v malé zkumavce jednu týden starou klíčící fazolku, kterou si někteří prohlédli opravdu důkladně a rozložili ji na prvosoučástky, jiní si ji schovali na doma.
Původně jsem myslela, že se pokusíme fazolky poskládat podle velikosti jako předstupeň k životnímu cyklu, nakonec si byly ale tak podobné, že to moc nešlo. Životní cyklus fazole jsem pro děti připravila vytištěný černobílý a k tomu stejné obrázky barevné na přiřazení. Zapomněla jsem ty barevné doma vystříhat a vzpomněla si na to na poslední chvíli, kdy už nebylo dost času. A v tu chvíli mě napadlo, že děti přece mohou stříhat samy, jenom jsem jim z A4 nastříhala pruhy, které pak už většina dětí zvládla samostatně rozstříhat.



Jinak s fazolemi bychom si asi mohli hrát do nekonečna. Už jenom třeba třídění těch nepřeberných druhů a barev, počítání, nebo třeba lovení pokladů v míse plné fazolek - taky se v nich tak rádi probíráte? Tak proč se v nich třeba někdy nevykoupat? Anebo si jen tak stavět...

Zdroj: http://3.bp.blogspot.com/

středa 12. března 2014

Vstávej, semínko

Řeřichové kelímky z minula se krásně zazelenaly, i když ten s hlínou mnohem víc než ten s vatou. Hned jsme si řeřichu prohlédli a ochutnali a děti nadšeně vykládaly, že je pálivá a kyselá. Na malých rostlinkách už jsme si mohli prohlédnout lístky, stonek i kořínky. Samotnou mě překvapilo, kolik těch kořínků je a jak už je z nich na dně kelímku pěkně hustá vrstva. Celý kus hlíny byl po týdnu tak prokořeněný a zpevněný, že jsme ho mohli vyklopit a děti si zblízka kořeny prohlédly i pohladily.

Původně jsem chtěla s dětmi založit jednoduchý pokus klíčení fazolí ve skleničkách. Při pátrání po inspiraci jsem ale narazila na nádherný nápad se skleníkem z plastového sáčku. Přeci jen jsem ale dětem minule tolik zdůrazňovala důležitost půdy, že jsem nechtěla nechat fazole růst jen na navlhčeném papíře nebo ve vatě. Takže nakonec zvítězil skleník z obalů od CD. Vyrábět jsme se tentokrát vydali ven na zahrádku, kde bylo náročnější najít pohodlné pracovní místo a taky udržet pozornost dětí v blízkosti prolézaček a hrajících si kamarádů. Smíchali jsme přesátou hlínu s pískem, děti lžičkami naplnily obaly a vybraly si fazolky a asi nejvíc je bavilo zalévání z plastového kapátka. Nakonec jsme to zvládli a každý odcházel s miniskleníčkem.Takže teď už se nemůžu dočkat, co z toho bude, a každou chvilku chodím nakukovat:-)

...

Po týdnu jsem byla z našeho domácího skleníčku rozpačitá a Klárka o něj nejevila valný zájem, protože se v něm nic nedělo. Zato některé děti ve školce mě vítaly nadšeným vyprávěním o množství obřích fazolek. Ukázalo se, že ze dvou druhů, které jsem rozdávala, klíčí každý jinak rychle. Líp taky klíčily fazolky, které byly na povrchu půdy. Při plnění jsme totiž nejspíš nezvolili úplně nejlepší postup. Děti hlínu i fazolky umisťovaly do otevřeného obalu a já jsem ho poté zavřela a zalepila. Mezera u pantů byla ale tak veliká, že by bylo lepší řešení dopředu obal slepit, malou lžičkou do mezery postupně nasypat hlínu a navrch vhodit fazolky. Také smíchání s pískem bych příště vynechala, protože směs pak byla hodně jemná a "protékala" ze skleníčku ven.
Nakonec i nám fazolka vyrostla.

středa 5. března 2014

Hlína

Copak je to pod zemí?
Semínka tam tiše spí!
V každičkém tom semínku
najdeš jednu květinku.
Sedmikrásku, pampelišku,
zvonek, jetel, břízu, lísku...
Sluníčko jim na nos sáhne,
na povrch je povytáhne,
protáhnou hned lístky ven
vítat první jarní den!

Na jaře to všude začíná vonět, pučet, bzučet... Je ten správný čas prozkoumat, jak semínka dávají vzniknout semenáčkům a mladým rostlinkám, které pak dál rostou a v létě nebo na podzim nesou plody. Ale všechno to bujení musí začít v hlíně. Proto jsme s ní začali a zkusili ji prozkoumat podrobně. Což se tedy na koberci nedělá zrovna nejlíp, ale naštěstí máme aspoň pracovní tácy, kam jsem každému mohla kousek hlíny vysypat. Kromě toho jsem dětem rozdala čtvrtku s pruhem lepicí pásky, kam mohly děti nalepit všechno, co je v hlíně zaujalo. No nejvíc rozhodně zaujali mravenci:-) Naštěstí děti nenapadlo je přilepovat na pásku, jen mi nadšeně hlásily, kolik dalších vidí, a já jsem je běhala vyhazovat z okna. V hlíně jsme objevili větvičky, semínka, kamínky, písek... Něco se dětem podařilo nalepit a udělat si tak svůj vlastní "půdní profil".

Kdybychom měli možnost dlouhodobější práce, dala by se hlína prozkoumat mnohem podrobněji. Zajímavé by taky určitě bylo vyzkoušet do hlíny zahrabat nejrůznější předměty z různých materiálů a sledovat, co se s nimi bude dít. Což vlstně krásně navazuje na otázku, kdo vlastně půdu vytváří? Hlína nebo půda je totiž základní životadárná a životaplná hmota. Organismy v půdě (bakterie, houby, nejrůznější živočichové od těch mikroskopických až po macaté krtky) mohou mít takový význam, že všechno to zelené bujení na povrchu je proti tomu špička ledovce. Půda vzniká pomalu, centimetr půdy klidně i stovky let. O to horší je, jak rychle dokáže mizet. Nejen pod staveništi v okolí měst a dálnic, ale i kvůli vodní nebo větrné erozi. Hodně inspirativní je třeba pokus s erozí, který ukazuje, jak vegetace půdu chrání.

Abychom si ukázali, jak je půda důležitá pro rostliny, vyseli jsme s dětmi řeřichu do dvou kelímků. V jednom byla hlína, v druhém vata. Tak uvidíme, co příště sklidíme :-)

A úplně na závěr jedno sympatické video pro děti 




středa 26. února 2014

Co umí vítr

Když jsem připravovala téma o větru, včas jsem sama sebe zarazila, aby toho opět nebylo moc. Bylo mi ale líto vynechat výrobu větrníčku, tak jsem si ji schovala na další týden. Kromě toho by bylo určitě zajímavé si povídat o tom, co všechno vítr dokáže, kde je užitečný. Na začátek jsme si kromě úvodní básničky připomněli, jak se umí točit tornádo a pak jsem ukazovala dětem obrázky věcí, které pohání vítr - větrný mlýn, větrná elektrárna, dokonce i větrná studna, plachetnice, paraglide, větroň, ale i takové speciality jako windsurfing nebo kiteboarding na sněhu. A nezapomněla jsem ani na plachtící ptáky a cestující semínka.
Děti se na větrníček nedočkavě těšily, protože jsem jim ho už minule slíbila. Trochu jsem si pohrávala s myšlenkou zkusit znovu fotonávod, ale pak jsem ji zavrhla. Inspirovala jsem se nejvíc fyzikálními experimenty pro školáky a kromě papírů a špendlíků jsem si připravila špejle, které měli na konci napíchlý odkrojené kolečko z korkové zátky. Nechala jsem každého vybrat si barvu papíru na větrník a na papírový čtverec rozkreslila čáry, které měly děti nastřihnout. Někteří potřebovali dva pokusy, než pochopili přesně, kudy stříhat, ale nakonec to všichni úspěšně zvládli. Snažila jsem se pomáhat co nejméně, spíš jen ukázkou nebo radou. Druhým krokem bylo propíchání dírek špendlíkem, to už jsem některým dětem musela udělat - ale spíš proto, že vše docela dlouho trvalo a začala se objevovat netrpělivost a roztěkanost. Nakonec děti navlékli korálky a propíchané díly jsem jim složila a zapíchla do připraveného korkového kolečka na špejli. Radost z hotových větrníků byla obrovská, hlavně to zjištění, že fungují a opravdu se točí
A na doma jsem ještě rozdala dva větrné mlýny.


středa 19. února 2014

Foukej, foukej

Netroufám si v herně s kobercem na pokus "co plave", tak mě nadchlo, když jsem objevila jako inspiraci podobný pokus s foukáním - které předměty se dají odfouknout? Připravila jsem si pro děti hromádku předmětů a pracovní list s fotkami.


Postupně jsme zkoušeli, co se nám podaří odfouknout - to děti ve svých listech zakroužkovaly, neodfouknutelné předměty přeškrtaly. Pro některé nebyl tenhle systém vyplňování úplně přehledný, možná by lépe posloužila nějaká tabulka podobně jako na výše zmíněný vodní pokus. A taky by šlo nechat děti předem tipovat - což jsme dělali společně jenom slovně.
Když jsme vše odfoukali, ukázala jsem dětem ještě obrázkovou stupnici síly větru, kde je hezky vidět, že něco jiného dokáže vánek  a něco jiného vichřice. A nakonec jsme si ukázali tornádo v zavařovací sklenici. Našla jsem k tomuto pokusu hodně odkazů, ale až vlastní zkušenost ukázala, že ne vždy je to tak ideální. Mycího prostředku je potřaba dát opravdu dostatek, ne jen malou kapičku. A taky pokud se přidají třpytky, trochu to sníží účinek detergentu, takže o to víc je ho potřeba. Důležité je taky osvětlení a mám pocit, že možná hraje trochu roli i tvrdost vody nebo množství chloru - nám se pořád voda okolo víru nějak kalila, takže tornádo nebylo vždycky tak dobře vidět. Ale několik hezkých jich přece jen děti viděly. Trochu jsem měla obavu dát jim sklenici do ruky - to ten zpropadený koberec. Takže doma doporučuju vyzkoušet:-)

středa 12. února 2014

Prší, prší!


Déšť jsem při povídání o počasí určitě vynechat nechtěla, ale bohužel stejně jako u jiných aktivit o počasí nebyl úplně prostor pro venkovní zkoumání. A přitom věřím, že děti by byly nadšené. Takhle jsme se spokojili s tím, že si déšť vyrobíme ve školce ve třídě. Nejdřív jsme tedy zkusili déšť bubnovat o zem - nejprve malé kapičky, sem tam, tam sem. Potom víc a víc, až pořádně lilo a očas do toho uhodil i hrom. A nakonec se déšť zase uklidnil, až přestal docela. Tahle aktivita baví moc i mne osobně a hlavně děti se při ní učí soustředěnému poslouchání, zklidnění a zároveň se v právém slova smyslu vybouří :-)
Dál jsme si povídali o tom, jaké oblečení a obutí při dešti nosíme a zkusili jsme si malý déšť ve skleničce i vyrobit. Čekání na první kapky jsme si zkrátili vyplňováním grafomotorického listu
Experiment se bohužel nevydařil nijak výrazně, pár kapek sice po sklenici stékalo, ale děti mnohem víc zajímaly kostky ledu. Takže to bylo vlastně i pokračování z minule. Škoda trochu, že ve středu zrovna nepršelo, moc ráda bych zkusila chytání dešťových kapek do mouky. Tak možná jindy.

http://www.photoserver.eu/

středa 5. února 2014

Někdy vedro, jindy rýma

Zdroj: http://www.steproducts.com.au/
Roční období se od sebe liší kdečím, mimo jiné třeba počasím. Když jsem přemýšlela, čím začít povídání o počasí, nakonec jsem vybrala teplotu - ta se výrazně mění v průběhu roku, člověk ji dost intenzivně pociťuje a musí se jí přizpůsobovat. Aby si děti různou teplotu mohly pěkně "osahat", připravila jsem si tři různé brambory. Jedna byla obyčejná z kapsy, jedna ledová z mrazáku a jedna teplá z horké vody. Děti si brambory s velkým zájmem ohmatávaly, dávaly si je na tváře a opakovaně se k nim vracely. Nejvíc je asi bavila ledová brambora, i když se shodly, že ta teplá je nejpříjemnější. Pak jsme si ukázali namalovaný teploměr a na něm nulu, "teplé" a "studené" hodnoty a umístili jsme přibližně brambory podle jejich teploty. Povídali jsme si o tom, jak se můžeme zahřát. Nejdřív třením dlaněmi jsme si rozehřáli ruce a přikládali si je navzájem na tváře, pak jsme rozhýbali prsty na nohou i na rukou a nakonec se pořádně rozproudili běháním i skákáním. A když jsme se chtěli ochladit, bylo potřeba si sednout a zůstat v klidu. Zkoušeli jsme dýchat s vyplazeným jazykem jako psi a taky si olíznout prst a foukat na něj a porovnat to s prstem neolíznutým. K tomu mě inspiroval tenhle experiment s desinfekčním přípravkem. A taky stará skautská zkušenost, že na olíznutém prstě se dá poznat, odkud fouká vítr. A nakonec si ještě děti změřily tepolotu digitálním teploměrem a domů si odnesly obrázkové přiřazování vhodného oblečení k počasí.

Zdroj: http://www.lucasworks.org/

středa 29. ledna 2014

Jakou barvu má jaro?

V lednu sice začal nový rok, ale zároveň se objevilo několik pracovních uzávěrek, takže času na přípravu nebylo moc. Jak se mi ale čím dál víc potvrzuje, děti často ani žádnou hlubokou přípravu a propracované myšlenky nepotřebují. Rády se vracejí ke známým věcem a používají osvědčené způsoby. Chtěla jsem původně víc povídat o počasí a zkusit třeba nějaké přiřazování počasí k ročním obdobím, oblečení podle počasí nebo něco podobného. Nakonec jsme si ale vystačili s barevnými papíry, pastelkami a lepidlem. Postupně ke každému ročnímu období jsem děti vyzvala, aby si vybraly, která barva jim ho nejvíc připomíná. I když to ze začátku vypadalo, že se strhne bitva o žlutý a růžový "jarní" papír, nakonec si každý vybral ke své spokojenosti. Celkově mě dost překvapilo, jak různorodě a osobitě tentokrát děti tvoření pojaly. Už se totiž několikrát stalo, že do čeho se pustil jeden, chtěli hned napodobovat všichni ostatní. Chvíli jsme si společně povídali, kdo má na jaře co nejraději a potom si to každý podle sebe na papír nakreslil. Bylo tu dost velikonočních vajíček, ale taky jedno tygří vejce, čmelák, motýli a záhon květin. V létě vedlo plavání, zmrzlina, borůvky a jahody, na podzim pouštění draků, sbírání kaštanů, žaludů a hub a v zimě sáňkování a sněhuláci. Tentokrát se do práce zapojili opravdu všichni, i když každý podle svojí chuti a výdrže. U statických činností je to někdy náročnější koordinovat, protože mezi dětmi jsou opravdu velké rozdíly v samostatnosti i v tom, jak dlouho se vydrží věnovat jedné činnosti. Takže zatímco některé děti už běhají a mají vše podle svých měřítek hotovo, jiné jsou v polovině práce a další ještě ani nezačaly.


středa 22. ledna 2014

Jaro, léto, podzim, zima

Zdá se mi, že děti opravdu rády dělají věci opakovaně. Když třeba potřetí říkáme básničku, je na nich vidět ta radost, že už se jim vybavuje a že ji mohou říkat a předvádět se mnou. A stejně tak mají radost, když se mohou "blýsknout" nějakou vědomost z minula. A tak jsem se rozhodla ještě zůstat u ročních období, i když strom jsme už měli hotový. Náhodou jsem narazila v Levných knihách na bloček samolepek a černobílých obrázků "Seasons".


Nebyly sice zdaleka tak vkusné jako třeba tyto, ale stejně jsem jich hned několik koupila. Doma jsem vybrala čtyři obrázky nejvíc se hodící k ročním obdobím a ke každému období sadu samolepek. Na kroužku jsem k tomu ještě přidala obrázky počasí, které jsme si prohlíželi a povídali si o nich. Vybarvování obrázků a lepení samolepek jsme prokládali pohybovými aktivitami které nějak souvisely tím konkrétním ročním obdobím, děti dokonce samy vymýšlely písničky, které je u obrázků napadaly - a moc jsme si to užili.  :-)

středa 15. ledna 2014

Koloběh roku

Začátek nového roku nabízí velké téma času, posloupnosti, koloběhu, návratu... V našich zeměpisných šířkách jsou výrazná čtyři roční období, ke kterým se váže spousta činností, svátků, počasí i dějů v přírodě. Něco z toho jsem se pokusila s dětmi zrealizovat při výrobě stromu čtyř období
Byl to první společný projekt, kdy netvoří každý zvlášť, tak jsem byla dost zvědavá na výsledek. A opravdu mě moc příjemně překvapil. Nejdřív jsem ovšem chtěla zase nějakou krátkou říkanku nebo písničku, ideálně s předváděním a pohybem. Jednu písničku jsem sice našla, ale ta mi připadala hodně dlouhá. A tak opravdu nezbylo než si ji vymyslet

Rok má čtyři období.
Která to jsou, kdo to ví?
Jaro, léto, podzim, zima,
někdy vedro, jindy rýma.

Z jara květy vypučí, včely na nich zabzučí.
V létě nejlíp u vody zobat sladké jahody.
Podzim listí shazuje, barevně ho maluje.
V zimě přijde sníh a mráz a po zimě jaro zas.

Rok má čtyři období.
Která to jsou, kdo to ví?

A pak už jsme se pustili do práce. Při tvorbě stromu jsem se držela základní předlohy, ale provedení bylo trochu "co dům dal". Bohužel ve školce pracujeme v herně s kobercem, což není ideální prostředí pro rozmáchlou výtvarnou tvorbu. Navíc s lepidlem jsme už dělali několikrát, takže jsem tentokrát zaexperimentovala s oboustrannou lepicí páskou. A dokonale se to vyplatilo. Byla navíc transparentní, takže na obraze zůstal krásně vidět původní obrys stromu, který jsem namalovala doma. Vždy jsem pouze sundala ochrannou pásku na příslušném úseku obrazu a odkryla tím lepivou vrstvu.

 

Prvním ročním obdobím byla zima, u které se děti nejvíc vyřádily. Materiál mi pomohla nachystat Šárka, protože zrovna ve středu dopoledne vytahala v nestřeženém okamžiku z poličky roli buničinových čtverečků a jala se je cupovat. Ideální materiál pro výrobu sněhu:-) Děti ve školce nejdřív čtverečky rozebíraly na jednotlivé vrstvy a dílky, muchlaly z nich kuličky, lepily na větve stromu, došlo i na sněhovou závěj pod stromem a nevyhnutelně došlo i na velkou chumelenici v herně.

 


Když už to začalo vypadat na opravdovou sněhovou kalamitu, museli jsme povolat sněžné pluhy a společnými silami dostat živel pod kontrolu. Pak už mohlo přijít jaro a oproti zimní chumelenici to bylo klidné lepení něžných růžových kvítků na větve i pod strom. A protože jsme tvořili třešeň, znamenal přesun k letní části stromu koulení a lepení třešinek z červených ubrousků. Obsypané větve dětem nestačily, bavilo je to tolik, že jsme ještě naplnili košík pod stromem. Ukázalo se, že 45 minut nestačí, takže podzim jsme si nechali na následující týden. Opět jsme zapojili jemnou motoriku, tentokrát měly děti natrhat proužky barevného papíru na drobné čtverečky - podzimní listy. Nečekala jsem, že to bude docela náročný úkol a děti měly velkou radost, když pochopily princip odtrhávání kousků a viděly, jak jim hromádka listí přibývá. Přibylo pak i na stromě i pod stromem a kupodivu začalo poletovat všude kolem. Abychom mohli pokračovat, bylo potřeba ho pořádně shrabat na velkou hromadu. Strom byl hotový, takže jsem mohla na závěr rozdat dětem kartičky s výjevy typickými pro jednotlivá roční období. Přiřazování nám dalo docela zabrat, takže musím do příště promyslet, jak to udělat jednodušeji.

 
A na závěr dva pracovní listy, které mi cvrnkly do nosu a hodily se k tématu: