Jarní pučení

Jaro vtrhlo do města tak prudce, že už je z něj skoro léto. A tak jsme vyrazili po zimní odmlce zase do parku, prozkoumat, co kde pučí a bují. Nadšení dětí je obrovské, nosí mi ukázat květinky, kořínky, listy, kameny, bahno, kůru, klacíky... A já jsem jim tentokrát přinesla několik rašících větviček z různých stromů. Pupeny jsme pořádně rozebrali a prohlédli, obzvlášť zaujal rozkvetlý javor. Největší úspěch měly ale jírovce, které v parku rostou. Na těch nejnižších větvích si děti mohly samy osahat lepkavé rozevřené pupeny a prohlédnout si stvoření, která z nich vykukovala.

Zdroj: http://imgcdn.geocaching.com/

Od semínka... k semínku :-)

Z fazolek byly děti nadšené, tak jsem je ještě nechtěla hned opustit. A protože v CD skleníčku se na ně nedalo sáhnout, přichystala jsem si tentokrát ohmatávací a zkoumací objekty. Nejdřív si děti prohlédly suché tvrdé fazole, mohly do nich zkusit kousnout, rýpnou nehtem, očuchat je. Potom jsem jim dala fazole, které byly den namočené ve vodě. Děti hned porovnávaly, jak jsou ty druhé větší, měkčí, jde jim sloupnout slupka a dají se rozkousat a SNÍST :-) Zdá se, že chuť je neoblíbenější smysl. Nakonec každý dostal v malé zkumavce jednu týden starou klíčící fazolku, kterou si někteří prohlédli opravdu důkladně a rozložili ji na prvosoučástky, jiní si ji schovali na doma.
Původně jsem myslela, že se pokusíme fazolky poskládat podle velikosti jako předstupeň k životnímu cyklu, nakonec si byly ale tak podobné, že to moc nešlo. Životní cyklus fazole jsem pro děti připravila vytištěný černobílý a k tomu stejné obrázky barevné na přiřazení. Zapomněla jsem ty barevné doma vystříhat a vzpomněla si na to na poslední chvíli, kdy už nebylo dost času. A v tu chvíli mě napadlo, že děti přece mohou stříhat samy, jenom jsem jim z A4 nastříhala pruhy, které pak už většina dětí zvládla samostatně rozstříhat.

Jinak s fazolemi bychom si asi mohli hrát do nekonečna. Už jenom třeba třídění těch nepřeberných druhů a barev, počítání, nebo třeba lovení pokladů v míse plné fazolek - taky se v nich tak rádi probíráte? Tak proč se v nich třeba někdy nevykoupat? Anebo si jen tak stavět...

Zdroj: http://3.bp.blogspot.com/

Vstávej, semínko

Řeřichové kelímky z minula se krásně zazelenaly, i když ten s hlínou mnohem víc než ten s vatou. Hned jsme si řeřichu prohlédli a ochutnali a děti nadšeně vykládaly, že je pálivá a kyselá. Na malých rostlinkách už jsme si mohli prohlédnout lístky, stonek i kořínky. Samotnou mě překvapilo, kolik těch kořínků je a jak už je z nich na dně kelímku pěkně hustá vrstva. Celý kus hlíny byl po týdnu tak prokořeněný a zpevněný, že jsme ho mohli vyklopit a děti si zblízka kořeny prohlédly i pohladily.

Původně jsem chtěla s dětmi založit jednoduchý pokus klíčení fazolí ve skleničkách. Při pátrání po inspiraci jsem ale narazila na nádherný nápad se skleníkem z plastového sáčku. Přeci jen jsem ale dětem minule tolik zdůrazňovala důležitost půdy, že jsem nechtěla nechat fazole růst jen na navlhčeném papíře nebo ve vatě. Takže nakonec zvítězil skleník z obalů od CD. Vyrábět jsme se tentokrát vydali ven na zahrádku, kde bylo náročnější najít pohodlné pracovní místo a taky udržet pozornost dětí v blízkosti prolézaček a hrajících si kamarádů. Smíchali jsme přesátou hlínu s pískem, děti lžičkami naplnily obaly a vybraly si fazolky a asi nejvíc je bavilo zalévání z plastového kapátka. Nakonec jsme to zvládli a každý odcházel s miniskleníčkem.Takže teď už se nemůžu dočkat, co z toho bude, a každou chvilku chodím nakukovat:-)

...

Po týdnu jsem byla z našeho domácího skleníčku rozpačitá a Klárka o něj nejevila valný zájem, protože se v něm nic nedělo. Zato některé děti ve školce mě vítaly nadšeným vyprávěním o množství obřích fazolek. Ukázalo se, že ze dvou druhů, které jsem rozdávala, klíčí každý jinak rychle. Líp taky klíčily fazolky, které byly na povrchu půdy. Při plnění jsme totiž nejspíš nezvolili úplně nejlepší postup. Děti hlínu i fazolky umisťovaly do otevřeného obalu a já jsem ho poté zavřela a zalepila. Mezera u pantů byla ale tak veliká, že by bylo lepší řešení dopředu obal slepit, malou lžičkou do mezery postupně nasypat hlínu a navrch vhodit fazolky. Také smíchání s pískem bych příště vynechala, protože směs pak byla hodně jemná a "protékala" ze skleníčku ven.

Nakonec i nám fazolka vyrostla.

Hlína

Copak je to pod zemí?

Semínka tam tiše spí!
V každičkém tom semínku
najdeš jednu květinku.
Sedmikrásku, pampelišku,
zvonek, jetel, břízu, lísku...
Sluníčko jim na nos sáhne,
na povrch je povytáhne,
protáhnou hned lístky ven
vítat první jarní den!

Na jaře to všude začíná vonět, pučet, bzučet... Je ten správný čas prozkoumat, jak semínka dávají vzniknout semenáčkům a mladým rostlinkám, které pak dál rostou a v létě nebo na podzim nesou plody. Ale všechno to bujení musí začít v hlíně. Proto jsme s ní začali a zkusili ji prozkoumat podrobně. Což se tedy na koberci nedělá zrovna nejlíp, ale naštěstí máme aspoň pracovní tácy, kam jsem každému mohla kousek hlíny vysypat. Kromě toho jsem dětem rozdala čtvrtku s pruhem lepicí pásky, kam mohly děti nalepit všechno, co je v hlíně zaujalo. No nejvíc rozhodně zaujali mravenci:-) Naštěstí děti nenapadlo je přilepovat na pásku, jen mi nadšeně hlásily, kolik dalších vidí, a já jsem je běhala vyhazovat z okna. V hlíně jsme objevili větvičky, semínka, kamínky, písek... Něco se dětem podařilo nalepit a udělat si tak svůj vlastní "půdní profil".

Kdybychom měli možnost dlouhodobější práce, dala by se hlína prozkoumat mnohem podrobněji. Zajímavé by taky určitě bylo vyzkoušet do hlíny zahrabat nejrůznější předměty z různých materiálů a sledovat, co se s nimi bude dít. Což vlstně krásně navazuje na otázku, kdo vlastně půdu vytváří? Hlína nebo půda je totiž základní životadárná a životaplná hmota. Organismy v půdě (bakterie, houby, nejrůznější živočichové od těch mikroskopických až po macaté krtky) mohou mít takový význam, že všechno to zelené bujení na povrchu je proti tomu špička ledovce. Půda vzniká pomalu, centimetr půdy klidně i stovky let. O to horší je, jak rychle dokáže mizet. Nejen pod staveništi v okolí měst a dálnic, ale i kvůli vodní nebo větrné erozi. Hodně inspirativní je třeba pokus s erozí, který ukazuje, jak vegetace půdu chrání.

Abychom si ukázali, jak je půda důležitá pro rostliny, vyseli jsme s dětmi řeřichu do dvou kelímků. V jednom byla hlína, v druhém vata. Tak uvidíme, co příště sklidíme :-)

A úplně na závěr jedno sympatické video pro děti