Kukačky a vlaštovky

Když jsme minule vyráběli hnízda, chtěla jsem dětem povědět něco o hnízdním parazitizmu. Ještě že máme doma velkou zásobu barevných víček od pet lahví a batole, které mi v pravý čas připomnělo, kam sáhnout. A když už jsem myslela na kukačku, vzpomněla jsem si i na půvabnou knížku Františka Skály Čimčarara, čim, čim. Vlastně by mě docela zajímalo, jestli ji skutečně napsal TEN František Skála, nebo je to jen shoda jmen. Patřila každopádně mezi mé i Klárčiny oblíbené, a básničkové popěvky opravdu krásně imitují melodii jednotlivých ptačích druhů. Tak jsem si přibalila a s dětmi jsme si ji celou přečetli.

Potom jsem rozmístila ptačí hnízda - tácky - s různě barevnými víčky a děti jako kukačky měly snášet svá vajíčka, tak, aby měla stejnou barvu a původní majitel hnízda je nepoznal. Princip se mi ale nejspíš úplně vysvětlit nepodařilo, protože děti hnízděčka přenášely nebo se snažily na vejcích sedět. Ale barvy už rozhodně umějí všichni bezpečně, žádná kukačka to nespletla.

A abychom ještě trochu využili venkovní možnosti rozletu, poskládali jsme si jednoduché papírové vlaštovky - šipky. Kdybychom nemuseli zpátky do školky, tak nejspíš pořád ještě házíme ze zídky dolů...

Zdroj: http://www.ckrumlov.cz/

Hnízda

Marjánčino hnízdo

Chtěla jsem dětem ukázat, jak rozmanitá můžou být ptačí hnízda i ptačí vejce. A protože zrovna žádnou domácí sbírku vajec nemáme, sáhla jsem v knihovně po bohatě ilustrované knížce Ptáci. Kromě mnoha druhů vajíček i hnízd tam byly i krásné fotky líhnutí minutu po minutě, a také postupného opeřování holátek v hnízdě.
A právě hnízdečka jsem zkusila s dětmi vyrobit. V lese plném různých stromů a rozmanitých materiálů by určitě šlo udělat skoro opravdová hnízda. My jsme se museli spokojit s parkem, kde bylo navíc čerstvě posekáno, takže materiálu nebylo moc. Připravila jsem děrovaná kolečka z pěnovky, aby si děti do dírek prostrkaly a propletly, co bude po ruce. No, moc toho opravdu nebylo, takže většina hnízd byla z pampelišek.
Do hotových hnízdeček jsme pak dodělali vyjíčka z domácí modelíny. Měla jsem základní bílou a do ní děti míchaly barevné kousky, podle vajíček, která jsme si předtím prohlédli v knížce. Byla jsem překvapená, jak dlouho děti u výroby vajíček vydržely, a teké kolik dinosauřích se mezi nimi nakonec objevilo.  

Klárčino (vzadu) a moje (vepředu). Klárka byla tentokrát doma s výronem kotníku. Takže si hnízdo vyrobila rozstříháním suché kytice od mých narozenin. Koneckonců, i ptáci berou, co je zrovna po ruce. Nebo po zobáku?

Vajíčko

Ťuky, ťuky!
Kdo to ťuká? Že by někdo na vrátka?
To slepičce z vajíček vylíhla se kuřátka!
"Pí-pi, pí-pi," pípají, křidýlkama mávají a těší se světu.
Vždyť je zima dávno pryč a jaro už je tu! 

Není možné se na jaře vyhnout tématu vajíček. A když už, tak jsem se rozhodla je s dětmi prozkoumat pěkně zblízka a podrobně. I když naše předvelikonoční domácí zásoby byly značné, na každého by se nedostalo, takže jsem od každé varianty připravila jen dvě vajíčka.
Nejdřív jsme srovnávali vajíčko syrové a vajíčko vařené. Na první pohled to poznat nebylo, ale už v ruce děti poznaly rozdíl - syrové bylo studené z lednice, vařené ještě trochu vlažné. Dalsí rozdíl byl poznat, když se vajíčko roztočilo. Syrové se jen kymácelo, uvařené naopak krásně rotovalo. V knize o ptácích jsem se dozvěděla, že třeba vejce albatrosů mají tak uzpůsobený tvar, aby se vajíčko při náhodném nárazu vždycky jen zhouplo na stejném místě. Protože albatros i jiní mořští ptáci kladou vejce na úzké skalní římsy, tak aby se jim vajíčka nerozkutálela a nerozbila.
Dalším krokem ke zkoumání vajíčka byl samozřejmě pohled pod skořápku. Syrová vajíčka jsme si prohlédli ve sklenici. Děti nejvíc fascinovalo míchání celého obsahu, takže za chvíli jsme měli žloutkovou pěnu. Zkoumání vařeného vajíčka jsme zase spojili s ochutnávkou, zaprášilo se po něm během chvilky.
Jako zlatý hřeb zkoumání jsem připravila "nahatá vajíčka". Bohužel, opět jen dvě. Jedno cestou naprasklo, takže jsem ho dětem nemohla pořádně ukázat. Druhé jsem dala kolovat, ale hned u prvního byla touha experimentovat a házet z výšky tak nepřekonatelná, že vajíčko nevydrželo. Pravda, v octu jsem ho měla slabých 20 hodin, možná by potřebovalo víc času. A navíc to bylo bílé vajíčko z Nizozemska, poctivé české hnědé by určitě bylo trvanlivější:-) Ale bílému zase určitě rychleji zmizela skořápka. Přišlo mi zajímavé i samotné pozorování toho, jak se skořápka postupně rozpouští. Na obou koncích vajíčka bylo vidět, jak je o dost silnější a drží mnohem déle pevná.
Stejným postupem se dá z vařeného vajíčka udělat hopík. Ale to už jsme nezkoušeli, i když věřím, že děti by to bavilo moc. A od kamarádky jsem dostala tip ještě na chůzi po vajíčkách.
My jsme s dětmi ještě nakonec vyrobili slepované vajíčko, kde bylo vše, co jsme prozkoumali: skořápka, blanka, bílek a žloutek.

Jedlé kořínky

Protože jsme opět mohli ven, prozkoumali jsme zblízka několik rostlinek, které děti s velkým nadšením nosily ukázat. Už na první pohled byl vidět rozdíl mezi jednotlivými druhy - trávy mají kořeny rozvětvené, pampeliška zase jeden silný kulovitý. Na můj dotaz, jestli děti někdy kořínky jedly, nikdo neodpověděl souhlasně. Zato všechny to chtěly zkusit. A když jsem "kořínky" vytáhla, nadšeně se vrhly na ochutnávání. Překvapilo mě, s jakou chutí se pustily nejen do mrkve, ale i do petržele. Zato zázvor, ač na malé plátky, moc velký úspěch nesklidil. Na vzniklé grimasy jsem bohužel foťák připravený neměla.
S kořínky i kořeny se samozřejmě dá hodně experimentovat, nejvíc asi s těmi mrkvovými. Já jsem chtěla dětem ukázet, že z kořenu může začít znovu růst původní rostlinka, což se obvykle dělá na tálíři s hlínou, vatou nebo pískem. Mně samotnou ale zajímalo, jestli kořen nezačne po namočení pouštět další malé postranní kořínky, a navíc talířek by asi  děti těžko domů donesly. Proto jsme ukrojené vršky kořenů napíchali na párátka, dali do průhledných zkumavek a zalili vodou. Tahle zkumavková varianta začala docela rychle plesnivět, tak nevím, jestli by to na talířku bylo podobné. Každopádně by mě zajímalo, jestli někomu vyrostl zázvor, nám tedy ne :-)