Mravenci

Mravenci jsou fascinující. Při pátrání po inspiraci jsem například zjistila, že některým druhům je vidět až do žaludku. Opravdu, mají ho v zadečku! Kdysi jsem taky viděla krásný dokument o nejrůznějších druzích mravenců. V hlavě mi utkvěl nějaký velký druh z Afriky či Austrálie, který měl některé jedince vyčleněné jako zásobárny. Ti byli přichyceni někde v podzemních komůrkách a ostatní dělníci je neustále krmili. V zadečcích zásobních mravenců se ukládala sladká tekutina a domorodci je baštili jako bonbóny. Mravenci jsou taky pro nás lidi ohromně přitažliví jako sociální hmyz. Jejich chování, společenské uspořádání a komunikace lákají k podrobnému studiu, rozsáhlým experimentům i k natočení celovečerních dokumentů.
Znovu a znovu mě mrzí, že nemám s dětmi víc prostoru a času, aby se dala dělat soustavnější práce. Taková mravenčí farma si o to vyloženě říká. A pak, co bych měla vybrat jako to zásadní, co dětem o mravencích sdělit? Že mají šest nohou? Že čichají tykadly? Jak vypadá jejich životní cyklus? Jak dokážou být silní? Jak jsou různorodí? Jakou funkci mohou v lesním prostředí plnit? Jak pronikavě čpí kyselina mravenčí, když necháme na chvíli kapesník položený na mraveništi? Že si umí pěstovat vlastní jídlo a chovat dojné mšice? Že jejich nepozornost ztrestá larva mravkolva? Zkrátka o mravencích se toho dá povídat opravdu hodně. Což ostatně věděl i Ondřej Sekora.
Nejjednodušší by snad bylo si prostě pořídit nějaké to antquarium a s dětmi ho ve školce pozorovat. Jen kdybych vše nevymýšlela tak na poslední chvíli. Nejsem si jistá, jestli v listopadu nějaké větší množství mravenců dokážu pochytat, ani nevím, jak dlouho jim trvá antquarium zabydlet, aby se pěkně dali pozorovat. Nicméně mravenci jsou nejenom lesní, takže se k tomu budu moct třeba vrátit na jaře v jiném tématu.
Překvapilo mě, že když člověk začne pátrat na internetu po obrázcích mravenišť, nejlépe se dozví, jakými způsoby mravence zlikvidovat. Až mi z některých těch obrázků bylo úzko, stejně jako z těch sousoší vzniklých vědeckými experimenty, kdy se dovnitř do mraveniště začne lít horký vosk, olovo či jiná hmota, která pak zatvrdne a dá se vypreparovat.
Docela pěkně a jednoduše vypadá výroba mravenčí kupy z kartonu. Nejrůznějšího lepení jsme už ale dělali dost, tak abych se neopakovala, rozhodla jsem se nakonec vyzkoušet mravence 3D. Klárka například v letní přírodovědné školce vyráběla mravence z papírových obalů od vajíček. Podobných návodů je na internetu mračna, ale zdaleka ne všechnyy drží správně mravenčí anatomii - všechny tři páry nohou by totiž měly vycházet z hrudi a to se zřejmě ne vždy podaří. Nicméně některé invenční matky k tomu dokážou skládat i naučné písně:-) Zapřemýšlím, zda si ji nepřeložit do češtiny...
Populární jsou i nejrůznější mravencotvaré jedlé dobroty, mezi kterými vévodí mravenci z marshmallows. Sladkosti se mi do školky tahat nechtělo, ale naštěstí máme doma batolátko a k tomu neodmyslitelně patří - křupky! Když jsem zjistila, že jich máme doma nejméně pět různých tvarů a velikostí, začala jsem si hrát. Že bych ten životní cyklus nakonec dala dohromady celý křupavý? Jen čím lepším je spojovat než párátky? A jak přilepit oči? No ale pak jsem se včas zarazila a připomněla si své heslo: jednodušeji než jednoduše. Představila jsem si jak kmitám mezi 10 dětmi abych jim vysvětlila, kde kolik čeho připíchnout, ohnout, přeříznout, zlomit... A tak uzrála myšlenka dát dohromady fotonávod. S díky jsem odmítla pomoc muže, přípravu že zvládnu v klidu sama. No, trochu špatně se fotí, když chce mít člověk zároveň obě ruce na fotce... Ale zvítězila jsem a návod byl na světě. Na výrobu je potřeba jedna kulatá a jedna podlouhlá křupka, 7 párátek oboustranně špičatých a 2 párátka plochá.

Fotonávod ke stažení

Jak se pak ale na kroužku ukázalo, bez vysvětlování stejně děti nedokázaly návod soustředěně následovat. Bylo to asi pro ně tak nezvyklé, že pořádně nevěděly, co si počít a čekaly popis práce a pokyny ode mne. Ve výsledku se tak práce moc nelišila od předchozích týdnů. Mravence jsme ale zdárně zvládli všichni, a dokonce měli všichni mravenci správný počet končetin na správném místě. Předtím jsme si ho ještě prohlédli na velkém obrázku a nohy a tykadla spočítali. A nakonec jsem ještě dětem na doma rozdala mravenčí bludiště - abych alespoň trochu ukázala i ty životní fáze.

Pracovní list MRAVENIŠTĚ ke stažení

V mechu a kapradí

Les je spousta různých stromů,
tráva, mech a keře k tomu...

Mechy, lišejníky a kapraďorosty často utvářejí charakter lesa, mají v něm významné funkce a přítomnost některých druhů nám může napovědět dost o tom, v jakém prostředí se nacházíme. Přesto jen málo z nich známe jménem (mě - botaničku - nevyjímaje) a pozornost jim věnujeme hlavně při stavění domečků v lese. Z hlediska systému živých organismů jsou to tři nesouměřitelné kategorie, i když mechy a lišejníky se často "hází do jednoho pytle", někdy i s kapradinami. Ještě na gymnáziu jsem se učila, že mechy jsou tzv. nižší rostliny. Nedělám si iluze, že pokrok ve vědecké systematice pronikl všude, takže určitě se to ještě někde stále tak učí. Každopádně mechorosty (hlevíky, játrovky a mechy) se nyní řadí mezi bezcévné rostliny, nemají ještě vyvinutá pletiva a pravé orgány (kořeny, stonek, listy, květy, plody), místo toho se používají tajemné termíny jako příchytná vlákna, lodyžka, lístky, štět s tobolkou, zárodečníky, pelatky, prvoklíček, výtrusy. Kapraďorosty (tedy kapradiny, přesličky a plavuně) už patří mezi cévnaté rostliny, ale narozdíl od semenných rostlin (trav, bylin, keřů a stromů) se rozmnožují výtrusy. Stejně jako ty mechy. No a lišejníky? Ty jsou ze všeho nejvíc příbuzné houbám, což je samostatná říše organismů, na stejné úrovni jako rostliny a živočichové. Lišejník bývá často učebnicovým příkladem symbiozy, soužití houby se zelenou řasou, které je oběma prospěšné. Našla jsem o tom i krásnou pohádku, jak mistrná tesařka Franny Fungus a světový šéfkuchař Al Alga najdou v sobě zalíbení a založí si společnou domácnost, kterou Franny vykouzlí svými hoblíky a dláty a Al provoní lahodnými pokrmy. Při pohledu za záclonky jsou ale věci často složitější a jiné, než se zdají být na první pohled. Idylické manželství může být ve skutečnosti otroctvím ve zlaté kleci, propracované dřevostavbě nebo houbovém zámku, kde ubohý Al vaří od rána do večera pro nenažranou Franny, která mu sem tam milostivě kápne do sklenice trochu čisté vody, aby jí ještě chvíli vydržel. Moc se mi líbí, jak jsou ty role pěkně gendrově rozdělené:-)

Věřím, že dětem je klasifikační systém organismů dost ukradený. Na druhou stranu bych nerada, aby vznikala zbytečná zjednodušení a nepravdy, stačí ten proklatý ježek s jablky na zádech (ježek je hmyzožravec!!!). Jistě proto pochopíte, že po tomhle úvodu jsem se rozhodla téma opět trochu zjednodušit, nechat si kapraďorosty a lišejníky někdy pro příště nebo třeba  na stavění domečků a věnovat se jen mechorostům mechům. Pro začátek stačí, když budou děti vědět, že nějaké mechy existují a že to není jen beztvará zelená hmota na zemi v lese.

Našla jsem krásné a propracované aktivity s mechy, jak příznačné, že ze Skandinávie. Bohužel s dětmi na kroužku nemáme k dispozici ani tolik času, ani les plný různorodých vzorků. A tak jsem se stejně jako u šišek musela spokojit s málem, které nasbírala babička v Průhonickém parku. Hodně mě zaujalo, jak děti sami sobě dají zpětnou vazbu tím, že kreslí svou představu mechu před aktivitami a po nich. Takže to bylo první, co jsme dělali - kreslili mech. Potom jsem vyndala mechy a podrobně jsme je zkoumali. Byla jsem příjemně překvapená, jak to děti zajímalo, jak rozebíraly polštáře na jednotlivé malé rostlinky, jak se divily, že jsou mechy různé. Taky je dost bavilo objevovat věci, které byly v mechu ukryté - semínka, jehličí, lístky, larvy hmyzu... Když už zkoumání přestávalo bavit, vyzkoušeli jsme společně experiment. Přichystala jsem si lahev s uříznutým dnem a do té jsme napěchovali co možná nejvíc mechu. To byla velká zábava. Pak jsem ji dala hrdlem dolů a skrz napěchovaný mech jsem lila z odměrky vodu. Na začátku byla odměrka plná, ale skrz mech protekly jen asi dvě třetiny. Kde je ta voda? "V MECHU!" věděly hned děti. Zopakovali jsme totéž ještě se špinavou vodou a zkoušeli, jak ji mech dokáže pročistit. Sama jsem čekala trochu lepší efekt, ale bylo to asi tím, že mech už byl nasáklý. Na závěrečné kresbě mechu nebyl sice znát žádný velký rozdíl oproti prvnímu pokusu, ale experiment děti rozhodně dost zaujal a snad si i zapamatovaly, že mech umí nasáknout vodu i špínu.

Není les jako les

Opět jsem se poučila, že v jednoduchosti je síla. Se skupinkou dětí se prostě nedá pracovat jako s jedním dítkem doma. A pokud chci, aby dětem nějaká myšlenka utkvěla, musí být jednoduchá a jednoznačně podaná. Příště tedy budu zas o něco chytřejší a připravenější.

Na říjnové povídání o stromech jsem se rozhodla v listopadu navázat tématem lesa. Podařilo se mi najít prostou a výstižnou básničku, ke které jsem domyslela jednoduché cvičení

Les je spousta různých stromů,
tráva, mech a keře k tomu.
Les má listí, jehličí,
do lesa moc nefičí.


Dlouho jsem váhala, jak téma lesa otevřít. Nakonec mi připadalo nejdůležitější ukázat dětem, že les může být velmi různý. Možná by stačilo prohlížet si obrázky a povídat si o nich... Jenže mé biologicky vzdělané já mi napovídalo, že přeci podobu (přirozeného) lesa nejvíc utváří místo, kde roste. A že by bylo zajímavé dětem ukázat třeba výškový gradient, přechod od listnatého lesa přes smíšený až k jehličnatému. V našich podmínkách by byl přirozeným porostem na většině území listnatý les, v nižších polohách dubohabrový, výše bukový, který by se přes jedlobučiny měnil až v horské smrčiny. A stejně jako stromy se mění s nadmořskou výškou i obyvatelé lesa. Děti si proto nakreslily velký kopec, který na úpatí nechaly porůst listnáči a nad nimi jehličnany. Tiskaly bramborovými razítky, kterých ovšem nebylo dost na počet dětí, tolik brambor jsme ani neměli doma. Bylo to tedy trochu cvičení v trpělivosti, ale bohužel to zároveň bránilo tomu, abychom postupovali všichni společně a já u toho mohla povídat a líp vysvětlovat, co a proč děláme. Navíc se ukázalo, že rozdělení na 4 zóny, jak jsem si to naplánovala (listnatý, smíšený, jehličnatý, kleč), je příliš. Alespoň v tomto tiskátkovém provedení. Kdybych měla připravený kopec třeba s obrysy stromů předem, děti by mohly vybarvovat podle klíče a nebylo by nutné hlídat, jestli umisťují stromy "správně" podle přírodních zákonů. A proto jsem se rozhodla vytvořit své první pracovní listy. Snad nebudou ani poslední a zatím je najdete na ulozto.cz, protože netuším, jak vkládat soubory na blog.

Pracovní list LISTNATÝ, SMÍŠENÝ A JEHLIČNATÝ LES ke stažení

Pracovní list OD DOUBRAVY KE SMRČINĚ ke stažení

Když byly kopce hotové, lepili jsme ještě obrázky - jak to kde vypadá a kdo kde žije. I tady bylo obtížné uhlídat, aby obrázky skončily alespoň přibližně na správných místech - děti se přeci jen řídí jinými pravidly než lesní zvěř :-)
A musím říct, že najít vhodné fotografie nebylo vůbec snadné. Ilustrační obrázky jako známe z knížek se dají jen těžko zachytit na fotografii. Buďto je pozice zvířete ne zrovna zřetelná a výstavní, nebo není vhodné pozadí... A co teprve najít hezkou fotku smíšeného lesa - tedy aby tam byly vidět listnáče i jehličnany.