"A proč ne???"
"Protože by tě mohlo kousnout," byla jediná odpověď, na kterou jsem se zmohla.
"Ale mě nekouslo, mě nekouslo, podívej!"
Začala jsem se obávat, že se rozpoutá další souboj o to, koho ještě slunéčko taky nekousne (nebo možná dokonce koho nekousne ze všech nejvíc). Proto jsem zmateného brouka raděj odklidila pod strom a snažila se mluvit o něčem jiném. (Zájem dětí byl ale opravdu veliký, takže několika pohlazením následně stejně neuniklo a ani si nejsem jistá, kde vlastně skončilo.)
Doma jsem muži vyprávěla, jakou práci mi dalo dětem vysvětlit, že by neměly slunéčko hladit.
"A proč ne???"
To jsem tedy od entomologa nečekala a donutilo mě to zamyslet se víc. Co řeknu příště?
Touha hladit a muchlat. Nejraděj zvíře, ale klidně i jiné, nejlépe co nejmenší dítě. Hodně dětí má tuhle touhu dost silně vyvinutou. Nejsem psycholog, nevím, proč tomu tak je. Ale já osobně se s tím snažím pracovat už od mala, kdy si Klárka začala přát pohladit kocoura u jedné babičky nebo psa u té druhé. Hlavně ze začátku před ní utíkali, takže jsme mluvili o tom, že asi zrovna pohladit nechtějí. A když nechtějí, tak to dělat nebudeme. To nese pro dítě důležité poselství. Pohlazení, dotyk, objetí musí být příjemné oběma. Tomu, kdo dává, i tomu, kdo přijímá. Jakkoli je ten druhý malý, bezbranný a zatlačitelný do kouta.
Slunéčko neutíkalo dost zřetelně. Ale silně pochybuju o tom, že by po pohlazení toužilo. Dotyk člověka je pro něj útok. Brání se po svém, může kousnout nebo vylučuje obranné alkaloidy - hořkou oranžovou tekutinu, která vám ulpí na rukou. Je malinké, skoro nepatrné, ale přesto je důležité si všímat toho, co nám jeho chování sděluje.
(Ovšem to, že máme doma brouky v lihu, v mrazáku, v octanu a v krabicích se špendlíky, to je zase jiný příběh...)
 |
| Zdroj: http://mesmerisingmoments.com |
Žádné komentáře:
Okomentovat